Game Continues | √

Radost

Golden...
„Pojď!" Vypískla jsem když už jsme vcházeli do zábavnýho parku. Jen se usmíval a já ho táhla za ruku. „Jsi pomalej jak šnek!" Zasmála jsem se a on zrychlil.
„Jsem rád, že jsi šťastná." Usmál se a já ho samou radostí políbila.
„Děkuju." Usmála jsem se a on mě krátce objal než jsem ho zase začala táhnout dál.
„Mio zpomal, máme dost času." Zasmál se a vzal mě okolo pasu.
„Nemáme!" Odsekla jsem úsměvavě a dala mu pusu na tvář. „Á!" Pískla jsem když jsem uviděla kousek od nás stánek s cukrovou vatou. Skočila jsem Dylovi okolo krku a nepřestávala vyšinutě pištět.
„No vždyť jo, už jdu." Zasmál se a ruce mi obmotal okolo pasu tak, že jsem v podstatě visela na něm. Došel až tam a já seskočila na zem.
„Co to bude?" Optala se postarší žena v růžovém tričku na kterém byl obrázek cukrové vaty. Dyl jí něco řekl, ale přes ten hluk okolo jsem ho neslyšela. Během pár minut mi už podávala obrovskou růžovou cukrovou vatu. Dyl jí zaplatil a já se jen usmívala. Přitáhl si mě do objetí a usmál se taky.
„Jakej je to pocit tu konečně být?" Zeptal se a já se zadívala do jeho očí. Měl v nich nepřehlídnutelnou jiskřičku štěstí.
„Krásnej, když jsem tu s tebou." Odpověděla jsem a on mě ještě jednou objal. „Děkuju Dillie." Zašeptala jsem potichu a pousmála se.
„Neděkuj už. Radši pojď, koukni co máš před sebou." Porozhlédla jsem se okolo a pak se otočila zpátky k němu.
„Víš, že tě miluju?" Zeptala jsem se s úsměvem a on se na oko zamyslel.
„Nene, fakt?" Uchechtl se a já se zas jen usmála.
„Jsem tu prvně, s tebou a jenom díky tobě... Nikdy nikdo pro mě tohle neudělal." Řekla jsem klidně a zhluboka se nadechla. „Možná by to udělal táta, ale ten už tu jaksi není." Zasmála jsem se a pak zmlkla a zamyslela se.
„Asi zas zkazím tenhle moment, ale řekni mi o něm něco." Vzal mě za ruku a já nejistě přikývla. Začali jsme se jen tak procházet a hádaly  jsme se jak debilové o vatu.
„Jmenoval se John." Začala jsem a naprázdno polkla. „To po něm mám modrý oči." Uchechtla jsem se a pokračovala. „Jsem celá po něm, od mamky mám maximálně tak náladovost." Uchechtl se a posadili jsme se na jednu z laviček. „Víš, jak jsou vždycky dcera s otcem nejlepší kamarádi? Jak si říkají všechno a tak? Takovej byl i on." Pevněji stiskl mou ruku. „Měl mě rád, chápeš? Byl jinej než máma, tý na mě skoro ani nezáleželo." Jeho výraz mluvil za vše. Chápal mě. „Když jsem to poprvé dostala, šla jsem s tím za ním." Rozesmál se a já protočila očima. „Prostě to byl táta. Četl mi pohádky na dobrou noc, vozil mě do školy a mohla jsem se mu se vším svěřovat." Zamrkala jsem, protože mě v očích zaštípaly slzy. Dal mi ruku okolo ramen a povzbudivě se na mě usmál. „Byla jsem jediná kdo byl v nemocnoci, když umřel." Jeho stisk na krátkou chvíli povolil, pak ho ale nahradil ještě silnějším než před chvílí. „Věděl, že umírá. A já šíleně brečela až jsem na něj skoro neviděla. Řekl 'Zůstaň silná a pamatuj si, že navždy zůstanu s tebou.' A pak se..." Po tvářích mi sklouzla slza a já se zhluboka nadechla. „Naposledy..." Pokračovala jsem ale v půlce se mi zlomil hlas a já nemohla dál. Přitáhl si mě k sobě a ochranářsky mě objal. „Nadechl." Kuňkla jsem a rozbrečela se ještě víc.
„Shhh..." Dal mi pusu do vlasů.
„Promiň." Zavzlykala jsem potichu a zabořila hlavu do jeho mikiny.
„V pořádku." Pověděl potichu a pohladil mě po zádech. „Byl to tvůj táta, je to pochopitelný." Odtáhl si mě od sebe. „Vím, že ho nikdo nenahradí. A že když ti bylo čtrnáct, byl pro tebe snad ta nejdůležitější osoba na světě," Pohladil mě po tváři. „Vím i, že se mu nevyrovnám i když jsem tvůj přítel a on byl táta," Zasmál se a pokračoval. „Ale jsem tu pro tebe a," 
„A miluju tě." Dodala jsem tiše a on kývl. „Já vím..." Zašeptala jsem a vzala ho za ruku. 
„Říkám to často, uvědomuju si to." Zasmál se a já zakývala hlavou. 
„Shhh..." Dala jsem mu ukazováček na rty a on se pousmál. „Miluju tě. Miluju tě, miluju tě, miluju tě, milu-" Políbil mě a já se usmála do polibku. 
„Kdo ne?" Ušklíbla jsem se a on mě znovu, něžněji políbil. „Pojď," Zvedl mě na nohy.
„Vlastně..." Usmála jsem se a on nadzdvihl jedno obočí. „Cukrovou vatu už mám, víc jsem ani nechtěla," Uchechtla jsem se. „Chci jet někam jinam." Vytřeštil oči. 
„Kam?" Zasmál se.
„Uvidíš." Svraštil obočí a zamračil se.
„Nebudeš řídit." Odsekl nepříjemně.
„Klídek, to ani nechci." Jeho obličej povolil a já se uculila.
„Nechceš navigovat, že ne?" Zhrozil se a já otráveně protočila očima a opět ho táhla za ruku pryč.

×××
Hi guys^^
Abych to tak shrnula, nemám vůbec, ale vůbec nápady co bude dál na tom jejich 'výletě'. Vymyslela jsem to jen tak a nepromýšlela vůbec nic, so... Takže to teda v příští kapče nějak utnu, zakončím a opět budou doma, páč mě tohle absolutně nebaví psát a to je špatný prostě :DD
Doufám, že do tý 20.kapči se posuneme trochu v čase dál. A ANO, TO UŽ BUDE TEN ČLOVĚK MRTVEJ     :((((((:3

Bye:))