Game Continues | √

Návrat 1/4

Do komentářů mi určo napiště názor na tuhle část! :)

***
O další tři měsíce později...

„Shh Jessie, maminka je tady," věnovala jsem jí malý úsměv a vzala ji do náruče. Brečela pořád dál a očividně se jí moc nechtělo přestat, měla jsem pocit, že mi vybouchne hlava. Sešla jsem dolů a podala jí plyšáka, načež s ní pohupovala ze strany na stranu. Naštěstí během chvilky už nebrečela, což bylo pro mě jakožto někoho, kdo to slyší celých dvacet čtyři hodin denně něco jako dar z nebe.
„Crrrrrr!" ozval se zvonek a všechno to začalo na novo. Její pláč se rozléhal celým dolním patrem a já s ní opět začala pohupovat. To mi tak ještě chybělo. Došla jsem i s ní v náruči otevřít a pokusila se na ni alespoň trochu usmát. Když hned na to znovu zmlkla, na tváři se mi objevil neutrální výraz a já zvedla pohled k člověku stojícímu před prahem. Zůstala jsem vyjeveně stát na místě a propalovala ho pohledem. Zíral na ten malý zázrak který jsem pevně svírala v náručí a koutky mu cukaly do mírného úsměvu. On. A já absolutně nevěřila svým očím. Naše pohledy se střetly, civěla jsem na něj s pusou lehce otevřenou a pak ho přejela od země pohledem, načež se opět vrátila k očím čekajíc, jestli něco řekne. Protože krom hromady nadávek mě nic, co bych mohla říct nenapadalo.
„Mio..." pronesl opatrně a já se uvnitř jen divila nad tím, jak se změnil. Až do teď jsem bez jediného pohybu stála, ale když udělal krok ke mně, okamžitě jsem ucukla o krok dozadu. Netušila jsem, co dělat. Jako by mi v té chvíli srdce bilo jenom na půl. „Všechno ti vysvětlím, ano? Jen mi-" vlepila jsem mu facku a znechuceně si ho prohlídla. Naprosto bez váhání. Jeho pohled svědčil o tom, že ho to rozhodně nepřekvapilo, no teď ale přišla řada na mě.
„Chceš mi vysvětlit, proč jsi jen tak zmizel a nereagoval na zprávy ani na hovory? Jak mi chceš vysvětlit, že jsi opustil Jessie?!" ptala jsem se ho zvýšeným hlasem. „Tvoji dceru sakra!" vykřikla jsem plná vzteku. Jako bych teď nebyla schopná jiných myšlenek než výčitek. Chtěla jsem mu to dát sežrat a to pořádně.
„Můžu dál?" zeptal se. Ale já váhala. „Prosím," nasupeně jsem odešla do obýváku. A to je ještě slabý slovo. „Princezno..." hodil tašku s věcmi do rohu u dveří do obýváku a šel blíž ke mně s Jessie.
„Ještě jednou mi tak řekneš a letíš odsud." odsekla jsem mu varovně. Co si sakra myslí? Že si sem přikráčí, po necelym půl roce co byl pryč a všechno bude hned jako dřív? Nebude, už nikdy.
„Promiň,"
„Promiň nestačí." řekla jsem. A bylo mi jedno, jestli šlo o to oslovení nebo o to, že odešel. Promiň prostě nestačilo.
„Já jen..." zamumlal tiše po tom, co se zklamaným pohledem na pár vteřin přejel po zemi a podíval se na Jessie. Z úst mi vyšlo tiché povzdechnutí a tak jsem mu podala Jessy. Posadil se na gauč a nespouštěl z ní pohled. Usmál se a pohladil ji po tvářičce. „Ahoj," Měl právo ji vidět, to jo, ale je jen jeho vina, že s ní nebyl celou dobu. Podívala se na mě zvídavým pohledem a ta její modrá kukadla zářila radostí. Pamatovala si vůbec, v koho náruči právě je? Klekla jsem si tak, abych měla hlavu u ní.
„To je tatínek," pousmála jsem se a povzdechla si. Cítila jsem na sobě jeho pohled a periferně viděla, jak se usmívá. Zvedla jsem k němu hlavu a zadívala se mu do očí. „Kde jsi byl, Dylane?" zeptala jsem se zamyšleně. Stále si mě prohlížel, jak kdyby mě snad neviděl věky. Což částečně byla pravda.
„Moc jste mi obě chyběly..." odpověděl, ale nebyla to odpověď na otázku. „Tak moc vás obě miluju," zhluboka vydechl a znovu se podíval na Jessy. Nevím proč, ale v ten moment jsem mu věřila.
„Tak moc, že jsme ti nestály ani za zprávu?" stále jsem mu hleděla do očí a on mě. Bolelo to. Celých pět měsíců a bolí to stále.
„Musíš mě vyslechnout..." přikývla jsem. Levou rukou mi pomalu přejel po zápěstí, přesněji po tetování. Měla jsem tendenci sebou cuknout, ale nechala jsem to být. „Ve vztahu je vždycky jeden, co miluje víc." pronesl váhavě.
„Jenže všichni ví, že u nás jsem to byla já." vstala jsem a zmizela do kuchyně. Na tohle nemám. Po tvářích mi začaly stékat slzy, hezky jedna za druhou a já se opřela o linku. Uvařila jsem kafe a zhluboka dýchala, ale ani to nepomáhalo. Nevěřila jsem, že se ještě někdy vrátí. A teď je tady. Opravdu je. A já ani za boha nevím, co budu dělat.