Tristan (Mpreg, hybrid)

Nenechám si zničit život 2

„To se nedá poslouchat! Co je s tebou, Tristane?" Pan Rutter, můj profesor klavíru a otcův dlouholetý přítel, naštvaně chodil kolem mě a do rytmu, který bych měl dodržovat, ťukal konečky prstů do křídla, ale já se nemohl tomu tempu ani za mák přiblížit.

„Omlouvám se," procedil jsem skrze zuby, při čemž se mi opět podařilo přemáčnout na klávese a já místo C zahrál D.

„Jindy hraješ jako Beethoven a dnes? I kdybys tahal kočku za ocas, tak by to znělo lépe." Opravdu jsem se snažil ze všech sil, ale bylo toho na mě za dnešek moc a zvlášť zprávy od doktora, které mě srazily do kolen. „Tristan, je to akorát jinak řečeno Romeo a z toho musí sálat láska, vášeň, ale tohle? Nepustil bych to ani vězni na smrt odsouzenému. Přestaň! Nemá to cenu. Dojdu udělat čaj. Chceš taky, i když si za dnešní výkon nic nezasloužíš?" nerudně zabručel.

„Děkuji," zavolal jsem za starým mužem a jakmile zmizel v útrobách tmavé chodby, pohled jsem strhl na dalšího hybrida v místnosti s hnědýma ušima a překrásným chundelatým ocasem. Při pozorování toho překrásného chlapce jsem se ani nepohnul, to samé se nadalo říct o něm. Elegantně se zvedl, dvěma rychlými kroky se ke mně přiblížil a dravě po mně skočil, přičemž nezapomněl spojit naše rty do procítěného polibku na přivítanou po nekonečném týdnu odloučení.

„Ahoj," špitl do polibku a obmotal mě šlachovitýma rukama s malým náznakem svalů.

„Ahoj," pozdrav jsem mu oplatil polohlasem a snažil se prohloubit polibek ještě víc, ale Ed byl až příliš opatrný, stejně jako vždy, a začal se pomalu odtahovat, aby nás nepřistihl jeho majitel.

„Hrozně jsi mi chyběl," špitl a vtiskl mi další rychlou pusu do koutku rtů.

„Ty mně taky, nemohl jsem se tě dočkat." Pousmál se a dlaní hladil mojí tvář, přičemž palcem kroužil kolem mých rtů.

„Edmunde, hraj! Je tu příliš stísněné ticho," místností se rozlehl nakřáplý hlas starého muže, který mě ještě před okamžikem komandoval za špatný výkon. Původně jsem sem nechtěl ani jít, když jsem bojkotoval i školu, ale tento muž by otci okamžitě volal a vyděsil by ho mnohem více, než Tommy, můj malý bratr.

„Ano, pane," Edmund zavolal zpět do domu, rychle si sedl za klavír a místností se náhle rozezněla překrásná melodie, která doprovázela pohyby prstů mého kluka. Zamilovaně jsem si prohlížel jeho soustředěný výraz, když očima četl noty, pramen tmavě hnědých vlasů padající do ostře řezané tváře, mírně pootevřené rty a jeho pohled, kterým těkal mezi mnou a klavírem. Fascinovaně jsem si jej prohlížel a uvažoval, jak někdo, kdo neumí pořádně číst ani psát, umí tak nádherně hrát a zpívat, i když teď momentálně nezpíval.

„Musíme si promluvit, je to moc důležité," smutně jsem přerušil tak krásnou atmosféru a dotkl se Edmundova stehna, aby se na mě podíval a já mohl vidět jeho tvář, protože jenom ona mě uklidňovala.

„Zítra je... Ehm." Nakrabatil čelo, když se snažil vybavit nějaké slovo, stejně jako vždy. „Jak se jmenuje ten den?"

„Sobota." Usmál jsem se nad jeho výpadkem a on mě odměnil jen pohoršeným pohledem.

„Přesně! Budu u tebe doma, můžeme si o tom promluvit tam. Tady není zrovna soukromí a když to vydrželo do dneška, do zítra to nebude takový rozdíl," víceméně mě odbil a věnoval se jenom klavíru.

„Nevydržím to," sykl jsem ve chvíli, co se ve dveřích objevil starý pán v zeleném svetru a khaki kalhotách.

„Tady máš čaj. Nejsi ve své kůži, že?" Pan Rutter se mile usmál a pohladil mě vlastnicky po zádech. Byl jako takový můj děda, ale nikdy bych mu neřekl, že ho tak beru.