Tristan (Mpreg, hybrid)

Přiznal se tiše 31

„Zlato, přišel za tebou Ed," oznámil mi nesměle tatínek a nakoukl do mého pokoje, kde jsem mrtvě ležel na posteli, stále pouze v pyžamu, přestože bylo již odpoledne. „Pustím ho sem na chvíli, tak buď hodný," řekl nesmlouvavě a ustoupil, aby mohl tmavovlasý hybrid vejít do mého pokoje.

Neviděl jsem na něj, neotočil se.

Od pátku, kdy jsme se vrátili a já s ním musel sedět téměř dvě hodiny v jednom autě, jsme se neviděli a ani spolu nijak nekomunikovali, ale dnes, v neděli, jsem už byl schopný ho přijmout.

„Ahoj, Trisi." K mým uším dolehl Edmundův chraplavý hlas, jenž se mi dařil úspěšně ignorovat. Neodpověděl jsem na pozdrav.

Slyšel jsem, jak se posadil někam za má záda a po krátké odmlce pokračoval: „Chci ti vysvětlit vše, co jsi viděl, a vím, že to nebudeš slyšet rád, ale já za nic nemůžu a nelituji jediné chvíle, která mi dala děti."

Pod peřinou jsem zatínal pěsti a bez zamýšlení křečovitě zavíral oči v domnění, že se mě význam slov vyhne.

„Začnu od začátku," oznámil mi. „Na šestnáctileté prohlídce zjistili, že jsem dobrým dárcem pro další generaci. Můj pán ze začátku nechtěl, abych se stal dárcem, ale byl pod obrovským tlakem a já se začal dostávat do období, puberty, kdy jsem prostě potřeboval nějaké vybití. Šli jsme na výstavu hybridů, ze kterých jsem si měl vybrat jednoho, kterému udělám dítě. Vybral jsem si Felixe."

Slzy se mi opět pomalu hnaly do očí, ale já na sobě nemohl nechat znát svojí slabost. Ležel jsem a poslouchal vysvětlení.

„Můj pán mi řekl, co se ode mě bude čekat, až si hybrida vyberu, ale já náhle znejistil. Měl jsem strach, že to pokazím, ublížím mu, nebo on nějakým způsobem ublíží mně, a proto jsem si nakonec vybral Felixe. Byl nejmenší, nejdrobnější, vypadal povadle a já se rozhodl, že dovolím právě tomu malému chlapci mě poznat. Nechtěl jsem, aby mu někdo jiný ublížil, přestože jsem se rozhodl mu ublížit já sám, ale měl jsem nad tím aspoň kontrolu," přiznal se tiše a jeho hlas se třásl. „Poprvé jsem Felixe navštívil u něj doma, aby se cítil aspoň trochu bezpečné, ale nic nebylo, jenom jsme se seznámili a já mu neohrabaně vysvětlil to, co budeme dělat a co mi řekl pán. Byl vyděšený, ale po první schůzce mi začal docela věřit a důvěra se stále stupňovala, takže jsem po krátkých čtrnácti dnech... Po necelých devíti měsících se narodil Ethan, kterého jsi v pátek viděl. Je úžasný, ale v prvních dnech to vypadalo, že vůbec nepřežije. Felix má problém s donošením."

„Proč mi to všechno říkáš?" zeptal jsem se podrážděně. Poprvé za celý den jsem promluvil a nevypadlo ze mě nic příjemného. Začal jsem si pomalu uvědomovat, že už to jinak ani neumím.

„Protože jsem tam musel být a nemohl se tě zastat, když tam byl Felix." Absolutně jsem nerozuměl.

„Proč? Protože on si od tebe nechá dělat děti jako na běžícím páse a ještě ti za ně děkuje?" vyštěkl jsem jedovatě, ale stále se neotočil.

Netušil jsem, proč mi vše říkal, ale přišlo mi to naprosto nepodstatné. Každým slovem mi ubližoval ještě více, než kdyby se ode mě absolutně izoloval. Už mě z toho bolela hlava.

„Ne! Protože si Felix prožívá hrozné období a já mu musím být oporou. A já bych ti to rád dopověděl," vzdychl otráveně, jelikož usoudil, že to se mnou nemá cenu. Znal jsem jeho reakce, když si o mně něco myslel, něco nepěkného.

„Tak mluv, ať můžeš rychle odejít," vyhrkl jsem bez rozmýšlení. Ničeho jsem nelitoval.

„Před čtyřiceti šesti dny se narodila maličká Elisa. Měla to být dvojčata, dvě holčičky, což by bylo něco nevídaného – prvního našeho druhu – , ale kvůli Felixovým potížím s donošením druhé miminko nepřežilo. Eli se narodila skoro o celý měsíc dřív, než byl původní termín, což je u hybridů téměř neslučitelné se životem." Z Edmundova hlasu jsem slyšel vzlyky, které jsem naštěstí neviděl. Smutek ze ztraceného života jsem pociťoval i já, natož pak Ed, jenž byl otcem. „První holčička se narodila rovnou mrtvá – nepřežila porod. Eli byla o něco silnější, ale první dny to také nevypadalo růžově. Nakonec se nám podařilo ji zachránil, ale stále ještě nemá úplně vyhráno," povzdychl si.

„To je mi líto," zašeptal jsem do polštáře, ale dostatečně nahlas, aby mě slyšel.

„Mně taky," odtušil rozrušeně. „Jenom jsem chtěl, abys chápal, proč jsem musel za Felixem jet. Potřebuje u sebe někoho, kdo mu pomůže tu ztrátu přejít."

„Chápu," broukl jsem znovu do polštáře a opatrně si utřel slzu, aby mě Edmund neviděl.

„Myslím, že stále nerozumíš tomu, co ti říkám, ale jsem rád, že jsi mě vyslechl. Bude se mi lépe žít s vědomím, že jsem se to pokusil vysvětlil, přestože to bylo k ničemu," šeptal hrubým hlasem od pláče a já se začínal pomalu celý třást. „Trisi?"

Náhle jsem ucítil teplou dlaň na svém pase, která sjížděla níže až do středu mého břicha, kde stále ještě byla hrouda. Zalapal jsem po dech, když se rukou dostal až na mojí nahou kůži.

„Měl jsem tě rád, prcku," zašeptal rozněžněle a dlaní obkresloval neviditelné kroužky. „Trisi, tebe mám rád pořád, ale vím, že... Hodně se toho změnilo a já ti nechci ještě přitěžovat. Můžeme se i nadále vídat na tvých hodinách klavíru. Jestli budeš chtít, zajdi za mnou do pokoje, rád tě uvidím." Vtiskl mi rychlý polibek na spánek. „Prozatím bude ale asi lepší se rozloučit."

Moc se omlouvám za obrovské opoždění, ale tato stránka mě nenávidí :/ a já k ní začínám city opětovat... Tento díl se pokouším přidat již od neděle a výsledek žádný, takže doufám, že se mi toto již podaří :)