Tristan (Mpreg, hybrid)

Blbost 47

„Ano, tati," vydechl jsem do telefonu a promnul si frustrovaně kořen nosu. „Nezlobím se na tebe, neboj."

„Opravdu?" ujišťoval se tatínek přes sluchátko a já přikývl, přestože to nemohl vidět.

„Jo, jsem v pohodě. Měj se a pozdravuj bráchy," řekl jsem ještě naposledy, než jsem přiložil prst na červené sluchátko v kroužku na displayi a tím hovor ukončil. Uložil jsem telefon zpět na noční stolek vedle postele a znovu se uvelebil ve vyhřáté posteli, kde jsem ležel již třetím týdnem.

Hřbetem ruky jsem si rychle setřel slzu, abych nevyděsil Edmund, jenž měl ze mě už nervy nadranc, a natočil se čelem k prázdné zdi. Edmund přišel do svého maličkého pokojíčku téměř okamžitě poté, co jsem se otočil a drobet uklidnil.

„Asi to nedopadlo, co?" zeptal se tiše, abych se mě nijak nedotkl a nevyznělo to, jakože u něj v pokoji hodlám smrdět další tři týdny.

„Ne," odpověděl jsem také šeptem, ale hlas se mi zadrhl a já se rozvzlykal naplno. Nechtěl jsem být za chudinku, ale nevydržel jsem nápor svého vnitřního já. „Táta o mně nechce ani slyšet, natož aby mi dovolil se vrátit."

„To bude dobrý," konejšivě pronesl a sedl si na svoji postel, na které jsem ležel.

„Nebude, Ede," vyhrkl jsem mezi slzami. „Že to bude dobrý, jsem věřil možná tak první dva dny a ne teď, po třech týdnech."

„Tvůj táta na to nespěchá, protože ví, že jsi v pořádku a někdo se o tebe stará." Jeho věta zněla logicky, ale tři týdny byly dlouhá doba i pro mého trpělivého otce.

Byl jsem vyhozený z domova, kde jsem vyrůstal, a odtržen od lidí, které jsem miloval a kteří tvořili moji rodinu. Zůstalo mi jen mimino, které vše zavinilo. Za dlouhé tři týdny v naprostém vězení v podobě mrňavého pokoje jsem si dokázal urovnat myšlenky a došel jsem ke stejnému závěru jako měl otec. Měl ve všem pravdu.

Nedokáži se postarat o dítě, které se mi narodí. Panikařím z porodu. Nemám peníze, abych mohl dítě vůbec mít, a teď nemám ani ty, kteří mi nabízeli pomocnou ruku.

„Bez domova, bez peněz, bez jakýchkoliv práv." Znaveně jsem vyčítal na prstech a pokoušel si udržet vážnou tvář před svým klukem a budoucím otcem našeho dítěte, které ani jeden z nás nechtěl.

„Máme kde bydlet a dítě z toho domov udělá," zašeptal a svým hlasem se do mě snažil zasemenit jakési nadšení, které ovšem nepřicházelo. „Bude to dobré, Trisi."

„Neříkej mi, že to bude dobré, když to dobré nebude, Ede. Nemůžeme bydlet v téhle jedné místnosti – ani my dva se sem pořádně nevejdeme a to spíme v jedné posteli. Představ si, jak sem nacpeme postýlku a všechny blbosti okolo." Zoufale jsem vydechl a projel si vlasy prsty.

„Můžeme používat i větší část bytu, Trisi," sdělil mi náhle Ed. „Mluvil jsem o tom s pánem a on řekl, že mu nevadí tvoje přítomnost a klidně tady můžeš mít i naše dítě."

„To ale nic neřeší," vyjekl jsem. „Nemůžeme tady být pořád."

„Proč? Trisi, já tady musím být stejně," upozornil mě a obdaroval smutným úsměvem. „Kdybys zůstal doma, tak bys tam byl taky s rodiči."

„Jenže tam bych měl pro sebe obrovský pokoj, pokoj pro hosty... A kdybych nechtěl, tak bych celý den nemusel nikoho potkat, ale tady? Když jsem šel na záchod, tak jsem jednou potkal tebe a dvakrát pana Ruttera." Snažil jsem se nerozčilovat, ale přišel jsem si jako v konzervě. Nulový prostor a koncentrace maximální. „Ale jsem moc rád, že mě odsud nevyhazujete, a moc si toho vážím," dodal jsem rychle, abych jej neurazil.