Tristan (Mpreg, hybrid)

Spát na gauči 41

„Nastupte si!" zavrčel na mě a tatínka táta, který stál zaparkovaný před Zaynovým domem. Zayn stál po jeho boku a výraz měl nečitelný.

Někdo tátovi musel říct, kam jsme jeli, a on si na náš návrat z TISofIHA počkal. Stále jsem byl šokovaný z toho, co jsem se dozvěděl, protože mi to přišlo jako nějaký hloupý vtip.

Jak můžu mít tak malého bratra, když už i malému Jamiemu je dvanáct?

„Nikam nejedu," řekl sebevědomě tatínek a na rozloučenou mě políbil na spánek – musel si k tomu stoupnou na špičky. „Pozdravuj ode mě Tommyho a Jamieho."

„Buď zticha!" rozkázal mu dosti nevybíravým způsobem táta. „Teď si okamžitě nastoupíš nebo pojedeš v kufru – a je mi to jedno! Trisi, pojď, pojedeme domu." Prudce otevřel dveře u spolujezdce, abych si nastoupil, a poté s vervou zavřel.

Přes sklo jsem viděl, jak táta na tatínka něco agresivně gestikuloval, ale nic jsem neslyšel. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že je tatínek na odchodu, chytl jej táta za zátylek a silou přitáhl k sobě. Napjatě jsem sledoval situaci před sebou celý nesvůj, ale Zayn si to pravděpodobně užíval. Samolibě si scénu prohlížel, připraven kdykoliv zakročit, aby pomohl tátovi zklidnit tatínka, který se smýkal z jedné strany na druhou, aby se vysvobodil z otcova pevného držení.

Měl jsem chuť z auta vyskočit a pomoct mu a už jsem se k tomu i měl, ale zamrzl jsem v pohybu, když se táta na okamžik odtáhl a poté vrazil tatínkovi nelítostnou facku, až se zapotácel.

Tatínek si držel dlaň na bolavé tváři, ale bez sebemenších protestů nastoupil do auta na zadní sedadlo.

„Tati?" zašeptal jsem k němu, když táta zrovna obcházel auto, aby mohl nastoupit na místo řidiče.

„Tohle se nikdy nestalo, rozumíš?!" sykl a odvrátil ode mě vlhké oči, které bojovaly se slzami.

„Ale..." Táta nastoupil dříve, než jsem stačil něco říct, a mně bylo jasné, že musím být potichu, protože bych jinak tatínkovi i sobě ještě přitížil.

„Tristane, s tebou si taky budu muset promluvit," řekl náhle táta. „Proč nejsi ve škole?"

„Odpadla nám hodina," oznámil jsem mu tiše.

„Mluvil jsem s Tommym a ten ve škole ještě byl," vyhrkl a za posledního pokynutí Zaynovi vyjel z ulice.

„Chodí ještě na italštinu," připomněl jsem mu. Proč volá Tommymu a ne mně?

„Měl jsi jít rovnou ke Claudii," zavrčel nespokojeně.

„Chtěl jsem vidět tatínka." Každičké mé slovo bylo stále tišší a tišší, až poslední téměř zaniklo.

„Jasně jsem řekl, že bys ho o víkendu viděl. Měl jsi chodit jenom do školy a ke Claudii, nic jsem o tvém tátovi neřekl, protože jsem se bál přesně tohohle," sdělil mi své obavy. „Co všechno ti o tom dítěti namluvil, aby tě zlomil?"

„Jenom jsem ho viděl," špitl jsem.

„A to je právě ono, Trisi! Kdybys toho kluka neviděl, rozhodoval by ses teď úplně jinak. Koťátko, nikdy jsem nechtěl, aby ti takhle ublížil." Nerozuměl jsem mu, ale jeho oslovení mě bylo silně proti tatínkovi. Tatínek nepřipouštěl, že bychom byli jiní než lidé, takže koťátko bylo opravdu velice neslušné. „Už po tobě chtěl, abys mu to dítě schválil?"

„Opravdu jsem ho jenom viděl." Zastavili jsme na semaforu a veliký hlouček tátových fanoušků na nás začal zběsile mával a pokřikoval. Mile jsem se usmál a zamával společně s tátou, což způsobilo ještě větší křik.