Tristan (Mpreg, hybrid)

Zničil jsem si život 13

„Trapas. Trapas. Trapas. Trapas, Trapas," neustále jsem si mumlal dokola, když jsem přicházel domu, ale před očima měl stále rozčíleného pana Ruttera, jak se na mě dívá a já jsem pouze v boxerkách, protože mi Edmund přinesl špatné kalhoty.

Rychle jsem otevřel a naprosto neslyšně došel až do kuchyně, kde se taťka pokoušel něco uvařit a Jamie mu dělal společnost při psaní domácích úkolů. Sedl jsem si na barovou stoličku vedle Jamieho a čekal, než si mě taťka všimne. Vypadal šťastně.

„Ty už ses vrátil? To je skvělé! Za čtvrt hodiny bude večeře. Doufám, že máš chuť na rizoto." Naklonil se ke mně a vtiskl mi pusu na tvář jako každý den, když jsem se vrátil. Byl to náš rituál, který ani jeden z nás nechtěl zrušit. Vždycky budu tatínkův malý syn, za kterého by dal vše, včetně sebe.

„Kolik je hodin u táty?" zeptal jsem se.

„O pět hodin méně." Natočil na se hodiny, aby mohl svojí zprávu upřesnit. „Půl druhé odpoledne. Chceš mu zavolat?"

„Jo, ještě před večeří," oznámil jsem mu svůj plán.

„Copak mu chceš, když je to tak naléhavé? Celé týdny sis s ním nevyměnil přes skype ani telefon jediné slovo, pročpak teď chceš?" Zkoumavě si mě prohlížel, takže ani nezaregistroval, že se mu začínaly pálit muffiny v troubě. „Tristane Samuelsi, ty přede mnou máš tajemství."

„Chci se na něco zeptat, tati, neboj," ujistil jsem ho a zvedl se k odchodu. „Za chvíli jsem zpátky."

„Počkej!" zastavil mě ještě taťka předtím, než jsem z kuchyně úplně odešel. „Zavolej mu z mého notebooku. Tatínek si často blokuje ostatní lidi, aby měl klid na práci."

„Dobře. Děkuju," houkl jsem do kuchyně a rozeběhl se nahoru do ložnice taťků, kde ležel bílý notebook. Během chviličky jsem se proklikal skrze veškerá hesla a už vyčkával, než se mi na obrazovce zjeví otcův obličej.

Dvakrát jsem ho vytáčel, ale až napotřetí, když už jsem to chtěl vzdát, se na obrazovce začalo něco míhat a z repráků zazněl otcův hlas. Snad v životě jsem ho neslyšel raději.

„Ahoj, lásko," zachraptěl otcův hlas z reproduktorů. Nedošlo mi, že mě bude volat láskou a proto jsem byl také značně zaskočen, dokud mi můj mozek nepřipomněl, že nevolám z vlastního účtu. Raději jsem se rychle připomněl, aby nedošlo z otcovy strany k nějakým intimnostem, které by mě poznamenaly do konce života.

„Ahoj, tati. To jsem já, Tris," rychle jsem zareagoval a táta si konečně srovnal obraz. Vypadal překvapeně, když zjistil, kdo po něm touží.

„Ahoj, sluníčko," vypadlo z něj zaskočeně. „Děje se něco?" Nervózně si prohrábl tmavě hnědé vlasy a srovnal kopičku papírů před sebou na psacím stole. Byl v hotelovém pokoji.

„Ne, jenom jsem se chtěl zeptat... Poprosit tě," opravil jsem se, i když to ze mě lezlo jako z chlupaté deky, „jestli bys mi nemohl sehnat nějakou brigádu."

„Brigádu?" podivil se a povytáhl obočí na znak překvapení.

„Jo, tati. Chtěl bych si něco přivydělat. Prosím," žadonil jsem.

Otec přiletí asi v úterý, takže brigáda na pátek nebo sobotu by byla úplně ideální.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," obeznámil mě se svým názorem, který se mi nezamlouval.

„Kdybys zavolal třeba jenom strejdovi Zaynovi, jestli bych nemohl hrát nebo dělat vokály," vysypal jsem ze sebe a modlil se, aby přikývl.

„Trisi," pokáral mě jedním jediným slovem a já stáhl ocas i uši a pouze vyčkával na ortel. „Jestli chceš vyšší kapesné, stačí říct, ale nenarušuj si rozvrh. Máš toho hodně, já vím, ale nezapomínej, že tvá priorita je v tuto chvíli vzdělání a nic jiného. Rozumíme si?"

„Ano, ale..." Otcův výraz mě donutil přestat mluvit. Díval jsem se do modrých očí na obrazovce a pomalu se mě začínala zmocňovat panika. Co když řekne ne?

„Ale co? Trisi, nejsi malý kluk, takže nebudeme chodit kolem horké kaše. Nepřeji si, aby ses zbytečně ukazoval na jevištích, když u toho nebudu. Doufám, že chápeš mé obavy," ztišil hlas. Mohl ho snad v pokoji někdo slyšet?

„Tati, já nemusím být nutně na pódiu," přemlouval jsem třicetiletého muže, jak to jen šlo. Marně.

„Teď jsem ti řekl, že nechci, aby ses odpoutával myšlením od školy. A zapomeň na blbosti typu: McDonald's, Starbucks a podobně. Řekni taťkovi, ať ti vybere sto liber. Doma to dořešíme," odbyl mě.

„Tatínku, ale já potřebuji víc," zaúpěl jsem a věděl, že kdyby táta nebyl na vzdálenost celého oceánu, tak by mi jednu natáhl za odmlouvání a otrávený výraz ve tváři.

„Víš, že na mě tatínek nezabírá," zavrčel. „Proč potřebuješ tolik peněz? Sto liber už je obrovská suma pro někoho, jako jsi ty."

„Pro hybrida, ovšem" smutně jsem poznamenal a věděl, že mírné zabočení, které ho obviní z rasizmu, mi pomůže nebo tátu aspoň zjemní.

„Ne! Je to hodně peněz pro každé dítě. Víš, že mezi vámi nedělám žádné rozdíly. Kdyby mě žádal Tommy, taky bych mu brigádu zamítl," řekl ledově.

„A Jamiemu?" špitl jsem potichu, protože už jsem se pohyboval na opravdu tenkém ledě.

„Ne! A jestli se ještě jednou takhle zeptáš, nedostaneš ani libru po zbytek svých šestnácti let." To by mi ještě chybělo. „Mám ale návrh." Odmlčel se, protože přemýšlel. „Když mi hned teď na místě řekneš, na co ty peníze potřebuješ, dám ti tolik, kolik budeš chtít."

„Chtěl bych..." Začal jsem mluvit, ale nevěděl, jak pokračovat, proto jsem jen zavřel znovu ústa. Co by mohl chtít normální kluk v mém věku. Peníze na potrat to určitě nebudou...

„Kluci mluvili o motorkách a já přemýšlel, že bych si udělal papíry a taky nějakou koupil," zalhal jsem, ale hlas se mi netřásl, takže to vyznělo důvěryhodně. Se svým návrhem jsem však narazil možná ještě tvrději, než kdybych řekl: Edmund se do mě udělal a mně teď roste v břiše hrouda, kterou musím dostat do dvou, maximálně tří, měsíců ven, takže koukej navalit prachy a zajistit mi v nemocnici nejluxusnější pokoj.

„Ani omylem!" vyštěkl a protřel si prsty kořen nosu, což nebylo dobré znamení. Zuřil.

„Proč?" Všechno mi kazil, úplně všechno.

„Protože je to nebezpečné," vykřikl. Bylo vidět, jak špatně se začíná kontrolovat. Dostal jsem jej do varu. Naštěstí mě vysvobodilo zaťukání na dveře na otcově straně. „Musím běžet, mám interview ," těžce a omluvně vydechl. „Trisi, mám tě moc rád, ale na motorku zapomeň. Nerad bych dříve, než oslavu ukončení tvé školy, chystal pohřeb. Měj se."

„Tatí," zakňučel jsem prosebně, ale táta už jen ukončil hovor. „Sakra!" zaklel jsem opravdu hodně hlasitě a složil si hlavu do dlaní. Všechno se podělalo. Nebudu mít peníze, po dnešním rozhovoru ani podporu a oporu ze strany otce, ale na druhou stranu budu mít hroudu, pokud mě otec hned příští pondělí nezabije.

Zničil jsem si život.

„Trisi, co se stalo?" oslovil mě Tommyho hlas. Stál ve dveřích a pohled upíral na mé tělo na posteli. Přišel jsem tak mizerně jako snad ještě nikdy.

„Táta mi nedá peníze," vzlykl jsem a poprvé utřel své tváře od slz. „Co mám dělat, Tommy? Mám osm stovek a potřebuji pět tisíc."

„Dám ti svých pět stovek, půjčím si vše i od Jamieho a dáme dohromady aspoň tři tisíce. Zbytek si vyděláme a poprosíme taťky." Přešel ke mně na postel, kde mi povzbudivě obmotal ruku kolem ramen. „Počítej s mojí pomocí, ale měl bys to říct taťkovi. Stejně ti nakonec nic jiného nezbude."

„Myslíš?" zeptal jsem se naivně, protože bylo nad slunce jasné, že to sami nezvládneme.

„Půjdu za ním s tebou, jestli chceš," nabídl vlídně a já po krátkém přemýšlení přikývl. Musí to vědět a pomoct mi.

„Dobře," vydechl jsem poraženě. „Tak pojď," pobídl jsem jej a on na mě zůstal překvapeně koukat. „Musím to říct hned, protože bych potom už nemohl. Pojď, prosím."