Tristan (Mpreg, hybrid)

Holka 24

„Pustíme si nějaký film?" nesměle jsem navrhl a sedl si do měkké postele, kde už Edmund pěknou chvíli ležel, zatímco jsem se já myl.

„Jak chceš." Nedbale pokrčil rameny a odsunul se na svojí stranu postele, aby mi nepřekážel. Kdy jsme se takto odcizili?

„Chci, abychom se na něj dívali společně," řekl jsem a byl totálně mimo. Edmund mi nevěnoval jediný pohled. „Chceš romantiku, komedii nebo nějaký akční film?"

Z nočního stolku jsem si vzal notebook a položil si ho na peřinu, v jejíž místech jsem měl nohy. Rychle jsem se přihlásil a najel na složku s filmy. Edmund se ani nepohnul – natož, aby mi odpověděl.

„Já jsem asi pro komedii," mumlal jsem si sám pro sebe, protože Ed si žil ve vlastním světě uraženosti. „A nebo tohle, Piráti z Karibiku. Je to hezký film a myslím, že se i zasmějeme."

Najel jsem na play a film začal, ale naše pohoda se stále ještě držela před startovní čárou a tak jsem se naprosto nenápadně přišoupl s Edmundovi, zády nalehl na jeho levou ruku a uvelebil se, aniž bych řešil, že ležím na něm.

Prvních několik minut jsme tam leželi jako sochy, poté se však začala Edova ruka kroutit a pomalu si mě natáčet, aby se dostala do pozice, která by jí už nebyla tolik nepříjemná. Já nereagoval, ale mé srdce plesalo blahem. Poprvé za celý den mi prokázal aspoň malou něžnost.

„Ede, pojď na chviličku na chodbu," ozval se ode dveří náhle otcův hlas a já se se škubnutím narovnal. „Stopněte si film, bude to jenom na chvíli," oznámil. Začal jsem se zvedat stejně jako Edmund, ale táta dodal: „Chci jenom Eda. Trisi, zůstaň v posteli."

„Fajn," zabručel jsem a zanořil se do měkkých peřin, však ne na dlouho. Jakmile oba zmizeli na chodbě, nenápadně jsem se připlížil až ke dveřím, které byly naštěstí pootevřené, takže jsem na ně i viděl.

Otec si odvedl Eda, s paží na jeho lopatkách, kousek od mých dveří, natočil ho proti sobě a na rtech se mu vytvořil milý úsměv. Na Edmundovi bylo stále vidět, že nechápe.

„Volal mi pan Rutter a mám ti vyřítit, že Elisa už je v pořádku," řekl polo-šeptem a hlavně šťastně otec. Na Edmundově tváři také byla vidět obrovská úleva, ale zůstával potichu. „Ede, vím, že nepomůže, když ti řeknu, že je mi tamtoho líto, ale tohle je skvělá zpráva. Oba už jsou prý v pořádku."

„Opravdu?" ujišťoval se uvolněně. Měl jsem potřebu ho obejmou a zeptat se, o čem to mluvili.

„Ano, Ede," otec mu promnul ramena, „už se vrátil do normálního života a stará se i o Elisu . Nemusíš se bát."

„Děkuji, pane Samuelsi." Ed se na otce vděčně usmál a zavřel oči, aby si mohl danou chvíli vychutnat.

„Nemáš vůbec za co," zareagoval otec. „A teď utíkej zase za tím naším klukem. Doufám, že k tobě není protivný, jako poslední dobou ke všem."

„Není, pane," odpověděl slušně Ed a s mírnou poklonou se odporoučel pryč.

Rychlostí blesku jsem skočil do postele, zakryl se až skoro ke krku, což bylo velice nenápadné, a předstíral, že odpočívám se zavřenýma očima.

„Co ti chtěl?" zeptal jsem se zvědavě, přestože jsem všechno slyšel.

„Beztak jsi poslouchal," obvinil mě a zalezl si na svojí část mojí pošlete.

„Dobře, kdo je Elisa?" opravil jsem svojí otázku, protože mi bylo jasné, že nemá cenu lhát.

„Holka," úsečně odpověděl.