Tristan (Mpreg, hybrid)

Letíte z domu oba 42

Z hrdla se mi vydral přiškrcený stén a mé tělo se v křeči zhroutilo. Kdybych se pevně nepodpíral rukama, spadl bych na záda Edmunda, jenž se svíjel pode mnou, ale ještě nedosáhl stejného vrcholu jako já.

Hrudník se mi divoce zdvihal a klesal v nepříliš pravidelných intervalech, zatímco jsem se pokoušel znovu nahodit mozek, aby fungoval tak, jak má. Dlaní jsem se rozklepaně zapřel na místě Edovy lopatky, protože jsem si přál, aby se na okamžik přestal pohybovat. Potřeboval jsem si užít ten zvláštní pocit, kdy jsem jej cítil tímto způsobem. Bylo to neuvěřitelné, protože jsme si takhle neužili už celou věčnost od chvíle, kdy jsem přišel s těhotenstvím.

„Chviličku," zachraptěl jsem ke svému milenci, jenž si pomáhal k vrcholu sám.

Zaklonil jsem hlavu, oční víčka pevně semknutá, prohnul se v páteři a naposledy se zhluboka nadechl. Pomaličku se mé funkce vracely do normálu, za což jsem byl rád, ale zároveň si musel i povzdychnout, jelikož se mi mimo realitu líbilo a nemusel jsem se starat o žádné problémy.

„Trisi," zakňučel odevzdaně mým směrem.

Protáhl jsem ruku pod jeho svalnaté tělo, uchopil jeho přirození a za rytmických pohybů mu začal ulevovat. Líbal jsem mu lopatky a svojí vahou se pokoušel jej uklidnit, aby se tolik nevrtěl.

Stačila chvilinka a bylo po všem.

Zmoženě jsme si lehli do postele, tentokrát jsem však byl něžná polovička já kvůli svému břichu, jenž už – podle mě – mělo obrovské rozměry. Nikdo ve škole si toho nevšiml a otcovy fanynky na sociální sítě psaly, že je na mně vidět, že se mám dobře, protože už nejsem tolik pohublý...

„Byl jsi skvělý," zašeptal mi do ramene a já cítil, že se blaženě usmívá, protože mě jeho chvějící se rty šimraly.

„Dnes bych ti to měl říkat já," řekl jsem pobaveně a mírně natočil hlavu, abych na něj přes rameno aspoň trochu viděl. „Lásko, byl jsi úžasný."

„Budu se červenat," oznámil mi s hranou stydlivostí, čímž mě rozesmál. Mé vlastní uši byly překvapeny, jak smích vůbec zní, protože v našem domě se už nikdo nesmál – pouze se hádali.

Spokojeně jsem si propletl prsty s Edem na svém břiše, kde bydlelo naše miminko, které bylo v tuto chvíli až překvapivě klidné.

Nyní jsem byl přesně v polovině svého těhotenství a miminko už se dokázalo značně projevovat, dokonce i břicho mi neskutečně narostlo, a já se začínal pomalu bát chvíle, kdy bude muset dítě ven.

Byl jsem přesvědčen, že to nedokážu, protože jsem si – ač jsem byl malý – vybavoval momenty, kdy na tatínka v autě začal jít porod, který nešel odvolat. Kroutil se na sedačce, brečel, křičel a já se na něj díval ze zadního sedadla, zatímco se táta řítil po dálnici k nejbližší nemocnici. Bylo to strašidelné a právě proto mi zrovna tento obraz uvízl v paměti. Kdybych si na něj vzpomněl dříve, rozhodně bych si dítě nenechával, ale nyní už to nešlo. Teoreticky by to šlo, protože jsem hybrid, ale nemohl jsem se zbavit miminka, které si už cucalo prstíčky a hrálo si v mém bříšku.

„Trisi?" zamumlal mi u ucha Ed a tím mě znovu vrátil do reality.

„Promiň, zamyslel jsem se," řekl jsem zřejmou věc, na kterou by určitě přišel sám.

„Nad čím?" zeptal se tiše, přičemž mě nezapomněl políbit na šíji.

„Nad naším dítětem," oznámil jsem mu stále zamyšleně. „Čím více se to blíží, tím bych to nejraději oddálil."

„Já mám také obavy, ale nemusíš se ničeho bát, bude to to nejlepší, co nás potká," řekl konejšivým hlasem, jenž mě skutečně uklidňoval, ale stále někde hluboko existovala obava gigantických rozměrů, která mě sužovala.

„Také v to věřím," sdělil jsem mu svá přání s nadějí v hlase. Přitiskl jsem mu rty na hřbet ruky a užíval si jeho přítomnost.

Nemohl jsem sám uvěřit tomu, že pro sebe budeme mít celý týden, protože už byla polovina června a já od dnešního dne přestal chodit do školy. Tommy je na škole v přírodě s celou naší třídou, ale táta mi napsal omluvenku, protože se – na oko – o mě obával, aby mi nikdo neublížil, ne-li neukradl. Na poslední týden školy jsem si naplánoval nemoc, což mi všichni uvěří, když je venku tak škaredé počasí.

Spokojeně jsme leželi vedle sebe a poslouchali pouze své mělké nádechy a výdechy až do chvíle, kdy k nám začal doléhat mužský křik.

„Já jsem proti tomu, aby sis sem tahal nějakého parchanta, o kterého se nebudeš umět ani postarat!" zakřičel táta a bylo slyšet také bouchnutí dveří.

„Je to moje dítě, Jamie," vyjekl nazpět tatínek. „Vzal jsi pod svojí střechu," z jeho hlasu přímo kapala ironie, „všechny ostatní děti, tak proč ne Treye? Slíbil jsi, že pokud bude moct zůstat v jednom z pokojů u kluků, tak ho koupíš. Tommy se nabídl sám a ty peníze nejsou větší, než které jsi dal za Trise a jeho dítě."

„Děláš si prdel?!" zavrčel. Omluvně jsem se podíval na Edmunda a stiskl jeho ruku ještě pevněji. „Kdo Trise přemluvil, aby si dítě nechal? Kdo? Peníze jsem dal vám všem, protože jste o to dítě stáli. Ty osobně jsi mi brečel v posteli, že nesmím Tommymu zničit život tím, že bych mu dovolil jít na potrat. Peníze jsem dal jemu, protože nosí moje vnouče a je to můj syn. Vychoval jsem si ho, učil jsem ho a proto chci, aby se měl i nadále dobře, ale teď? Chceš po mně, abych si náhle vzal cizí dítě a stal se pro něj otcem se vším všudy, ale na to už je pozdě." Na okamžik bylo ticho. „Přestaň! Už jen to, že máš čtyři děti, z čehož je jenom jedno moje, je alarmující."

„Na první dvě mě znásilnili a k tomuhle jsem musel skoro znásilnit dalšího hybrida, takže buď zticha!" odsekl tatínek rázně.

„Neměl bys tohle slyšet," špitl jsem k Edmundovi. „Promiň."

„Ty za to nemůžeš," uklidňoval mě tiše, ale nepomáhalo to. Cítil jsem se trapně.

„S kým to máš?" vyhrkl náhle otec dole. Nepotřeboval jsem znát podrobnosti...

„Já nevím! Vím jenom to, že před Treyem měl už dvě děti a před mým příchodem už dobře věděl, co na něj čeká." Dalších několik ran se rozlehlo domem, ale já netušil, co je způsobovalo.

„Sakra, jenže ty si to představuješ jako Hurvínek válku! Teď svolím s tímhle dítětem a za chvíli budeš škemrat o jeho sourozence, druhého tátu, kterého vlastně ani neznáš, ale je ti ho líto... Ne, řekl jsem ne a u toho také zůstanu!" zařval neústupně. Hlas přicházel z menší vzdálenosti, než odkud přicházel před okamžikem. Blížili se.

„Hajzle!" zakřičel rozzuřeně tatínek otcovým směrem.

„Mírni slova!" klidnil jej otec také naštvaně. „Ještě jednou mě takhle oslovíš a můžeš si podobné smrady v TISofIHA vyrábět znovu," pohrozil mu. „A uklidni se, máme návštěvu!"

„Já Treye chci!" vyjekl tatínek po krátkém tichu.

„Tak fajn! Dojedu pro něj klidně hned teď, ale jakmile se o něj nebudeš starat, letíte z domu oba. Rozumíme si?" zaječel otec zlostně a to mě donutilo zpozornět.

Vymanil jsem se z Edmundova obětí a jen s peřinou, kterou jsem z něj strhl, vyběhl na chodbu. Utíkal jsem za hlasem, jenž se ozýval od úpatí schodiště, až jsem je konečně zpozoroval.

Naštvaně stáli proti sobě a hleděli si do očí.

„Tatínku, ne!" vyjekl jsem zoufala a slzy jsem sotva zadržoval. „Treyovi se bude dařit dobře i bez nás. Budeš mi pomáhat s mým dítětem, nepotřebuješ toho malého hybrida."

„Nikdy jsem si nemyslel, že budeš na jeho straně, Tristane," vyplivl tatínek znechuceně a otočil se znovu k tátovi. „Proto nechceš Treye? Byl by pro tvojí výchovu už příliš velký a chytrý? Je mi z vás obou zle, ale ano, chci, abys mi hned teď dojel pro Treye. Jsem ochotný nést případné následky – stejně tady o mě nikdo nestojí."