Tristan (Mpreg, hybrid)

Přehled o situaci 33

„Můžete vstoupit," vyzvala nás ředitelova sekretářka, která po otci pokukovala celou dobu, co jsme čekali v její kanceláři, jenž tvořila předsíň ředitelny, přestože jsem seděl vedle něj.

„Děkujeme," řekl otec za nás oba a nenápadně mě postrkoval do mohutných dveří, za kterými nás již vyčkával ředitel celé mojí a Tommyho školy.

Mojí hroudě už bylo – podle odborných testů – třináct týdnů a tři dny. Pracně jsem si do svého diáře na každý den napsal stáří svého dítěte a nestíhal se až divit, jak rychle dny ubíhaly. Změny na mém těle se začínaly pomalu projevovat, ale zatím si nikdo, kromě nejbližší rodiny, nevšiml.

Claudii, Zaynovi a jejich rodinám jsme vše už řekli a jejich reakce byly různorodé. Zayn byl v šoku, ale řekl, že je to moje rozhodnutí a on je vlastně rád, že mu táta ony půjčené peníze vrátil. Claudie byla silně proti a v prakticky říkala stejná slova jako otec předtím, než jsem mu dal poslední rozhodnutí – neměl jsem jí to za zlé. Olivia s Eddiem mi nabídli pomoc s hlídáním a vším možným, dokonce mi přinesli i speciální materiály pro studium, takže jsem věděl, jak na tom hrouda je.

Vážila asi třicet gramů, měřila něco málo přes deset centimetrů a dozvěděl jsem se i poměrně nechutnou věc. Miminko v třináctém a čtrnáctém týdnu pomalu začíná čůrat do plodové vody – čili do mě. Fuj!

Otec se rozhodl, že je nejvyšší čas oznámit tuto radostnou novinu ve škole, do které jsem chodil, aby už předem předpracovali plán s mojí individuální výukou a dali na mě při hodinách pozor.

„Dobrý den, pane Samuelsi," pozdravil vesele ředitel otce podáním ruky a poté se natočil ke mně. „Zdravím, Tristane."

„Dobrý den," odpapouškoval jsem společensky uznávanou větu k pozdravu a mírně se pousmál, když řekl bez zadrhnutí mé jméno. Znal mě. Na celé škole studuje přes tisíc studentů, které nezná ani od vidění, ale pouze jeden hybrid a to jsem byl já. Zajímal se o mě od prvního ročníku v tomto ústavu a ob-týden si mě volal do ředitelny, kde se mě vyptával na jednotlivé předměty, spolužáky, učitele a mé známky. Vždy byl velice mile překvapený, když jsem mu říkal, že je vše v pořádku, známky mám výborné, učitelé mě tolerují, ostatní spolužáci se ke mně chovají přátelsky a zvlášť, když za mnou stojí mladší bratr.

„Smím se zvědavě zeptat, co vás k nám přivádí? Je nějaký problém?" vyptával se prošedivělý muž a mírně nakláněj hlavu ke straně. Přes brýle byly vidět jiskřičky vzrušení, ale obličej měl celý potemnělý od starostí.

„Není to problém, ale komplikace," pronesl zamyšleně otec a naznačil mi, abych se posadil do čalouněného křesla.

„Smím vědět jaká? Pane Samuelsi, upřímně mě docela děsíte a pohled na vašeho sinalého syna také. Je snad nemocný?" zeptal se znovu a já na něj dotčeně upřel oči. Sinalý syn? Cítím se výborně, dlouho jsem už na tom nebyl tak dobře. Hrouda o velikosti grepu zklidnila hormon a mé nervy pravděpodobně otupěly, takže jsem necítil bolest z rozchodu s Edmundem.

„Nemocný není, ale přesto bych chtěl podat žádost o individuální plán," oznámil otec stále neutrálním tónem, který mě dováděl k šílenství. Já bych vše nejraději řekl rychle a poté utekl, aby mě nikdo v tak trapné chvíli neviděl.

„Omlouvám se za zpoždění!" Do ředitelovi kanceláře se vřítila postarší dána v kostýmku a s rychlým přivítáním se posadila naproti nám, blíže řediteli. Moje třídní.

„Pozval jsem k našemu sezení také třídního vyučujícího Tristana, aby byl přítomen jako psychická opora, pomohl nám s objasněním a popřípadě mohl situaci tlumočit třídě," uvedl učitelku ředitel a otci se přes rty přehnal pobavený škleb.