Tristan (Mpreg, hybrid)

Na druhé straně 18

...v tu chvíli, kdy je větší čtenost v USA než na Slovensku :O :D

Kam pan Rutter odjel a proč? Bylo samozřejmé, že Edmund odjel na několik dnů s ním, ale souviselo to s jeho chováním, které se mi neskutečně příčilo?

Kladl jsem si tyto otázky již několik dnů a jelikož byl pátek, začal jsem se strachovat, aby se vůbec do víkendu vrátil a mohl se mnou trávit nějaký ten čas. Pouze jednou se mi za uplynulé dva dny mu podařilo dovolat – volal jsem samozřejmě panu Rutterovi, který mi až poté Edmunda předal – nezněl ale příliš nadšeně, že jsem mu volal. Možná to nebylo přímo znechucení, ale poznal jsem, že ho něco velmi trápilo. Během hovoru jsem se z něj snažil vypáčit, kde to vlastně je, ale sdělil pouze, že se nachází mimo Londýn, což jsem už dávno věděl. Zvláštní zvuky se linuly z Edmundova pozadí, ale nebyl jsem schopný identifikovat ani jeden...

Ihned, jak jsem dorazil domu ze školy a prošel kolem hlídky z taťků, rozeběhl jsem se do svého pokoje a vytočil již poněkolikáté číslo pana Ruttera. Byl jsem si více než jistý, že jsem ho už neskutečně štval, ale co jiného jsem mohl dělat, když Edmundovi nepořídil telefon?

„Dobrý den, pane," zadrmolil jsem rychle, když to můj učitel klavíru konečně zvedl. „Omlouvám se, že znovu volám, ale chtěl jsem se zeptat, jestli přijedete ještě o víkendu a Ed bude moct jít k nám. Byl bych moc rád, kdyby ano," vydechl jsem a doufal, že můj maličký nátlak nepochopí zle a pustí Eda aspoň na jeden den.

„Zdravím, Tristane. Jsme na cestě zpět, ale Edmund spí, uvidím, až se probudí," řekl polo-šeptem, zřejmě, aby neprobudil hybrida. V duchu jsem jásal, protože jsem věděl, že Edmund neřekne ne, a s popřáním příjemné zpáteční cesty a rozloučením jsem zavěsil.

Na svém imaginárním seznamu v hlavě jsem si odškrtl jednu položku a přešel k další. Rodinná večeře.

Dal jsem si rychlou sprchu, prohrabal celou skříň, dokud jsem se konečně neoblékl do slušného oblečení, a nakonec se usadil i ke knize, abych půlhodinu neseděl v pokoji a nenudil se při čekání na odjezd. Mí bratři se také nenudily, protože mě po celou dobu rušily výkřiky a hluk z Jamieho hry a Tommy tam zajisté nemohl chybět. Asi jsem byl divný, ale podobný styl zábavy se mi nezamlouval, což jsem dal i několikrát najevo a od té doby mě už ani jeden nepozval, ani na jednu hru...

„Neviděl jsi tatínka?" zeptal se mě otec hned pod schody, kde čekal, kompletně oblečený v černém obleku, a posílal děti postupně do auta.

„Běžel ještě do pokoje," zamumlal jsem otráveně a pomalu se sunul do auta, kam jsem se nasardinkoval na zadní sedačku, kde už seděl Jamie a Tommy. Za necelých deset minut se přiřítili i oba taťkové a my mohli vyjet, abychom se v restauraci ukázali jako dokonalá rodinka a potvrdili novinářům domněnky, že se otec vrátil z USA.

Ve tváři jsem držel úsměv jako totální idiot, mezitím co jsem byl natisknutý z jedné strany na otce, jehož paže jsem se instinktivně chytal, zatímco mě z druhé strany tlačil do našeho rodinného hloučky najatý bodyguard. Nás pět se těsnilo v maličkém prostoru obklíčeném sedmi bodyguardy a desítky fanoušků společně s nenasytnými novináři, fotografy a reportéry, kteří k nám neustále cpali mikrofony, aby se nás zeptali, jak reagujeme na otcovu novou desku a jestli víme, že je Emma Rose, zpěvačka, pro kterou psal texty, těhotná.

„Mohli byste se pro nás vyfotit?" ječeli profesionální fotografové, ale i amatérští a fanoušci. Byla to jedna z mála vět, kterou jsem zaslechl celou a pravděpodobně ji slyšel i otec.

„Postavíme se na ty schody a tam se necháme vyfotit, aby nám dali pokoj," rozkázal a společně s bodyguardy nás dostal až na terasu před restaurací, kam už ale žádný cizí člověk nesměl.

Taťka se přitiskl k otci. Otec před sebou přidržoval Jamieho a já s Tommym jsme se postavili vedle taťků, každý z jedné strany. Fotografování trvalo několik dlouhých vteřin a já mohl s rukou na srdci říct, že jsem z tolika blesků dočista oslepl.

Mučivý večer však pokračoval šnečím tempem a já se musel snažit, abych vydržel tolik historek z Ameriky. Občas jsem i zareagoval a přidal několik vět do rozhovoru u stolu, ale příliš zajímavé to nebylo, v podstatě otec shrnoval vše, co nám po kouskách řekl během týdně, a já se nemohl odpoutat od myšlenky na Edmunda, který se mi stále neozval.

„Odskočím si," oznámil jsem u stolu a za přikývnutí otce jsem se zvedl.

„Pospěš si, za chvíli přinesou dezert," oznámil mi taťka a mrkl na mě. Chtěl jsem se ironicky zasmát, ale mé chuťové buňky už jen při zmínce o sladkém zažívaly orgasmus. Hrouda to měla všechno pěkně pod palcem.

Když jsem si konečně odskočil a zůstal ještě chviličku před zrcadlem, přišla mi zpráva od pana Ruttera.

Promiň, ale o víkendu nepřijdu, není mi dobře. Ed

Nevěřícně jsem si zprávu přečetl několikrát a nakonec se rozhodl, že mu zavolám, abych se zeptal na víc. Stresovala mě nevědomost.

„Ahoj, Ede," vyhrkl jsem okamžitě, co ustalo vyzvánění.

„Ahoj," zachroptěl hlas na druhé straně a znělo to opravdu vysíleně. „Posílal jsem ti zprávu, nepřijdu."

„Četl jsem to," sykl jsem chladně, ale především jsem kontroloval hlas, aby mě nikdo neslyšel. „Ede, tohle mě štve! Celý týden o tobě nevím a potom mi napíšeš, že ani nepřijdeš?"

„Není mi dobře," opakoval se.

„Jsi nemocný něco co se děje?" sykl jsem podrážděně. „V úterý ses choval divně."

„Není mi dobře, Trisi, nic za tím nehledej. Uvidíme se v úterý na hodině," řekl a tlumil hlas natolik, že jsem se obával, že zavěsí.

„Nepůjdu na hodinu, na celý příští týden mám jiný program a ten následující taky nemůžu," upřesnil jsem mu a věděl, že lehce pochopí, co bude znamenat má absence...

„Nastoupíš do nemocnice?" řekl příkře bez jediné emoce, což mě zarazilo.

„Jo. Nechceš snad, abych tam šel?" povrchně jsem se zeptal s protřelým úsměvem, jenž jsem sledoval v odraze zrcadla.

„Ne, ale vím, že se ti do toho nemám motat. Každopádně je to tvoje věc. Čau!" zavrčel a následně se ozývalo pouze pípání. Zavěsil.

Ochromeně jsem svěsil ruce a rozklepaně položil mobil vedle umyvadla. Dýchat, musel jsem dýchat.

Zapřel jsem se o okraj umyvadla veškerou vahou a zpříma se na sebe díval do zrcadla. Vypadal jsem mnohonásobně zničeněji, než jak jsem se cítil psychicky, kde ještě přetrvávala hladinka adrenalinu.

Sledoval jsem se a náhle jsem si všiml, že vidím rozmlženě, až při bližším prozkoumání jsem spatřil slzy, které se svévolně spouštěly z tváří až do skleněného umyvadla, kde mizely společně s mým odhodláním.