Tristan (Mpreg, hybrid)

V bezpečí před celým světem 14

„To je dost, že jdete, už jsem myslel, že za vámi budu muset jít, aby vám to nevychladlo," nervózně nás napomenul taťka a rychle vytáhl další dva talíře na rizoto. Obvykle bych nadšeně sedl ke stolu a natahoval ruce po jídle, ale v tuto chvíli jsem se za každou cenu snažil zahnat mdloby, abych sebou nešvihl uprostřed kuchyně.

„Tris s tebou chce mluvit," oznámil mu Tommy mrtvým hlasem a taťka se pomalu otočil i s napůl plným talířem.

„Co se děje? Tommy, s těmi penězi jsme si to už vyjasnili a já se k tomu nechci vracet," řekl taťka velice něžně, ale na jeho tváři bylo vidět, že sám nevěří, že bychom za ním šli s tímto.

„Potřebuji s tebou mluvit," dostal jsem ze sebe s několika zadrhnutími. „Můžeme jít někam jinam?" Překvapoval jsem sám sebe, protože má ústa vypouštěla poměrně smyslné věty, přestože v mozku jsem měl totálně vymeteno.

„Nejdříve se najíme a potom si promluvíme, ano?" nabídl mi a vtiskl do mých rukou talíř s výbornou večeří, na kterou jsem ale neměl absolutně žádnou chuť.

„Tatí, prosím," zašeptal jsem a odložil talíř na kuchyňský ostrůvek.

„Dobře, zlato," vydechl. „Promluvíme si tady a ty, Tommy, dones jídlo Jamiemu a nenechávej ho tam samotného. Broučku, pojď sem ke mně a sníme si to tady, když to tolik spěchá."

Nesměle jsem se posadil k malému stolku v rohu kuchyně, u kterého jsme občas pouze snídali, když nás bylo málo, a házel prosebný pohled na Tommyho.

„Zůstanu taky," oznámil Tommy a zaparkoval vedle mě na židli.

„Děkuju," zašeptal jsem k němu. Tatínek seděl naproti nám a já se celý klepal. Můj žaludek se bouřil.

„Co se tady děje, kluci? Začínáte mě děsit." Usmíval se.

Dvakrát jsem se nadechl, ale ani jednou se mi nepodařilo do plic nahrnout tolik vzduchu, abych mohl promluvit. V krku jsem měl knedlík a nemohl dýchat. „Tati, já..." Místo konečného vysvětlení jsem se nekontrolovatelně rozbrečel a téměř se sesunul pod stolek, kdyby Tommy nezastavil mé tělo na své hrudi.

„Trisi!" vyjekl zděšeně taťka a rychle se přesunul na naší stranu stolku, aby si mě mohl vtáhnout do náruče a chránit své dítě. Snažil se mě uchlácholit jako malé dítě. Vydával takové ty uklidňující zvuky, které přerušovalo jen mé bolestivé lapání po dechu, protože jsem se nemohl na dechnout. Byl to ten nejhorší záchvat pláče, který jsem kdy zažil. „Proboha, co mu je?" vykřikl taťka na Tommyho, jehož ruku jsem cítil na svých zádech, kousek nad ocasem.

„Tommy," vzlykl jsem a doufal, že můj bratr pochopil, že mě mé odhodlání k přiznání velice rychle opouští.

„Ano, lásko?" zajíkl se taťka, než si uvědomil, že jsem neprosil jeho, ale svého bratříčka.

Váhavě jsem zvedl pohled, abych viděl tatínkovy vyděšené oči, které se také začínaly plnit slzami, a mně došlo, že to nedokážu. Nedokážu zlomit tatínka. Nedokážu zklamat jeho důvěru a ani si nedokážu představit, jak by to vypadalo, kdyby mě přestal mít rád. Ať se dělo, co se dělo, vždy se mnou zůstal a snažil se se mnou vše vyřešit nebo jsme si jenom povídali a já se hned cítil lépe. Byl hybrid stejně jako já a proto nejlépe chápal, co jsem říkal nebo jak jsem se cítil. Můj nejlepší kamarád.

„Trisi, broučku, proč pláčeš? Řekni mi to, prosím, koťátko." Pevně mě obejmul a mé tělo celé ochablo v jednom okamžiku, ale už nebylo cesty zpět. Musel se to dozvědět.

„Tatí," kuňkl jsem a v pěstích sevřel jeho košili na hrudi, aby se mi nevysmýkl hned, co bych mu vše řekl.

„Tati, Tris ti chce říct, že je těhotný," promluvil z ničeho nic Tommy a tím proboural zeď, která mezi námi byla.