Tristan (Mpreg, hybrid)

Bránil se? 28

Poté, co mě svlékli, maximálně ponížili, studovali jako nový exemplář a vyplnili hromady papírů, jsem se směl obléknout a odejít z ordinace s otcem v patách, který byl možná ještě červenější než já.

„Počkej!" Zastavil mě otec v čekárně, protože jsem se hrnul ven z tohoto ústavu nejrychleji, jak jsem uměl. „Pojď sem," mírným hlasem mě požádal, abych si stoupl těsně k němu. Učinil jsem tak, protože jsem neměl sílu k žádnému odporu po hodině a půl v obklopení doktorů. „Trisi, koukni se na mě." Zvedl mi bradu. „Říkal jsem jim, aby to prováděli v malém týmu a že já odejdu, počkám vedle, ale oni si to udělali po svém. Omlouvám se, nechtěl jsem tě přivést do nepříjemné situace."

„Tou situací myslíš co?" utrhl jsem se, protože mi ze samého studu začaly téct slzy a nešly zastavit. Přišel jsem si zneužitě, přestože se mnou pracovali pouze odborníci, kteří to brali jako samozřejmost a nic na mně nevykoukali. „Když jsem musel být nahý v místnosti s dvaceti lidmi a tebou? Když do mě strkali sondu a ty jsi stál metr ode mě a díval se na mě? Když mě posadili za paravan s žádostí o mé sperma a řekli, že mi můžeš jít pomoct? Nebo když mě nazvali podvraťákem a dali ti slevu, protože musíš být ohromně dobrý, když ses ujal takového křížence jako jsem já?"

„Trisi," vydechl zlomeně a přitáhl si mě do náruče, „ti doktoři to dělají denně tolikrát, že si už teď nepamatují, jak jsi vypadal," chlácholil mě. Snažil jsem se v jeho náruči zmizet. „A já také neviděl nic, co bych už neviděl," špitl mi vesele do vlasů. „Pamatuješ, jak ses v pěti počůral a tatínek nebyl doma? Také jsme to zvládli." Pousmál jsem se, protože to byla opravdu vtipná vzpomínka.

Vzbudil jsem se počůraný a nevěděl, jak to řešit, tak jsem se se svítícím medvědem vydal do ložnice, kde jsem hroznou dobu budil tátu, protože tatínek přespával u Eddieho. Táta mě sice osprchoval, ale nemohli jsme nikde najím moje spodní prádlo, takže mi půjčil své obří trenýrky a připevnil je kšandami.

„Nemusíš se přede mnou stydět, neber si to tak. Bude to dobrý," řekl tiše. Němě jsem přikývl, protože mi nic jiného nezbývalo. „Pojedeme domu?"

„Mám klavír," přiznal jsem, protože po klavíru jsem mohl strávit chviličku s Edem.

„Dnes tam nemusíš chodit," oznámil mi něžně, jakoby se bál, že by mi mohl ublížit pouhými slovy. „Můžeme si dojít něco koupit," navrhl v rozpacích. „Chtěl bys něco nového? Knihu?"

„Půjdu na klavír," řekl jsem nesmlouvavě a otec jen přikývl, přičemž mi pomohl do bundy a osobně mi uvázal šál kolem krku. Muselo mu mě být hodně líto.

Několikrát se mě v autě snažil ještě přemluvit, abych nechodil, že se na mě zlobit nebude, ale on nevěděl o Edmundovi a našich citech. Navrhl dokonce šílený plán, který bychom mohli podniknou o víkendu, ale já okamžitě řekl, že chci být s Edem.

„Tristane, vím, co jsi dnes měl za program a proto, jestli chceš, můžeš jít rovnou za Edmundem. Nemusíme dnes cvičit, věřím, že to umíš stejně dobře jako vždy," poprvé v životě mě pan Rutter pochválil a já s krátkým poděkováním utíkal za Edmundem, jenž se válel v posteli s knihou.

„Ahoj," špitl jsem a pečlivě zavřel dveře, aby nás pan Rutter neslyšel.

„Tak co?" zeptal se okamžitě Ed a uvolnil mi místo na posteli. Rychle jsem místečko zabral a dokonce se zakryl nadýchanou peřinou.

„Bylo to hrozné," postěžoval jsem si.

„Já vím, také jsem si tím prošel," připomněl, což mi zrovna neulevilo, ale měl jsem u sebe aspoň někoho, kdo mi rozuměl. „Máš to za sebou, Trisi, už tě to nikdy nepotká. Nemůžou tě v těhotenství tolik stresoval."