Tristan (Mpreg, hybrid)

Malinké a sladké a zranitelné... 10

„Je to v pohodě, Ede," mluvil jsem do telefonu, když jsem se snažil, celý udýchaný, pomocí jedné ruky zavázat boty na ven a vůbec to nebylo jednoduché. „Pokusím se dnes dovolat tátovi a snad mi dá nějakou práci, abych si vydělal."

„Určitě ti něco najde, možná ti dá ty peníze i bez práce," uklidňoval mě Edmund po telefonu, který mu jeho pán dovolil používat jen výjimečně.

Z věšáku jsem si vzal bundu společně s taškou přes rameno do školy a z plných plic zakřičel do útrob domu na Jamieho, se kterým jsem obvykle každé pondělí chodil až do školního areálu, kde jsme se teprve na vydlážděném dvoře rozloučili, ale dnes se Jamie nehorázně loudal a já zase na nic neměl náladu.

„Rád bych tu věc dořešil dřív, než přijede táta, protože po zákroku budu muset být asi přes noc v nemocnici. Taťkovi to podám tak, že přespím u někoho z kámošů, ale kdyby tu byl táta, osobně by mě dovezl až ke dveřím a musel bych se každých deset minut hlásit na telefonu," vyprávěl jsem znuděně a neustále vyhlížel Jamieho. Škola začíná v osm a já ještě v sedm čtyřicet stál u dveří. Zakryl jsem telefon za křičel: „Jamie, dělej! Přijdeme pozdě."

„Zapomněl jsem si sešit, počkej!" zavolal zpět, na což jsem jen protočil oči.

„Už tě slyším, můžeš mluvit," broukl jsem na Eda. Unaveně jsem si sedl na botník a nadále vyčkával na malého bratra, který se neblížil.

„Zníš unaveně, lásko," zašeptal, takže jsem ho skoro neslyšel.

„Mám celý týden před sebou a je mi blbě, navíc jsem kvůli rozhovoru s taťkou skoro celou noc nespal," přiznal jsem se.

„To si s tebou chtěl povídat takovou dobu?" vyhrkl nevěřícně a já se musel i přes špatné vyhlídky pousmát.

„Ne, mluvili jsme jen chvíli, ale já na to musel celou noc myslet. Neuvěříš, o čem jsme si povídali! Z ničeho nic přišla řeč na děti a taťka se mi tam sesypal kvůli tomu, že chce dítě a nemůže ho mít, chápeš? Má tři děti, jako bychom mu nestačili. Upřímně jsem i rád, že nemůže mít další, protože už nechci žádné sourozence, jelikož už teď trpím tím, že jsem nejstarší a věkový rozdíl mezi mnou a Jamiem mě ubíjí," mluvil jsem rychle a nechával se unést, takže jsem si ani nevšiml, že se Jamie už štrachá jenom v kuchyni a každou chvíli se objeví i v předsíni.

„Nejsi o tolik starší, Trisi, neber si to a spíš bys měl popřemýšlet nad miminkem – hroudou," opravil se rychle a záhy pokračoval: „protože bys to dítě mohl dát tatínkovi."

„Edmunde!" zavrčel jsem do sluchátka a celý se napjal.

„Přemýšlej, Trisi, je to skvělý plán a ve správnou chvíli. Ty tvrdíš, že se nedokážeš postarat o dítě," zastavil, když jsem mu skočil do řeči.

„Tvrdím to, protože to vím!" Zuby mi skřípaly a já svůj naštvaný výraz kontroloval v zrcadle na protější stěně. Slušelo mi to, musel jsem si přiznat sebevědomě.

„Dobře, víš to, ale tohle řešení by vše usnadnilo. O nic bys nepřišel a tvůj tatínek by byl zase šťastný." Tvůj tatínek by byl zase šťastný, zparodoval jsem si v hlavě Edův hlas a nevěřícně kroutil hlavou. Proč to nechápe?

„Ede, nemůžu mu to ani říct a nesmím se ukázat ve škole s břichem," vysvětloval jsem hekticky, protože se Jamie překvapivě blížil i s batohem na zádech. „Je to strašně komplikované a pro mě by z toho nic nebylo. Určitě bych se při těhotenství nedokázal soustředit na školu, porod by mi mohl i ublížit a v neposlední řadě nejsem si úplně jist, jestli bych potom dokázal to mimino ignorovat a hrát si před ním na bráchu, když bych věděl, že je vlastně jenom moje."

„Naše," opravil mě šeptem zhrzený Ed a v tu chvíli mi to došlo.

„Ty to dítě chceš!" zalapal jsem po dechu. Jak jsem mohl být tak slepý a myslet si, že by mi mohl pomoct. Nemohl mi pomoct, ale horší bylo, že ani nechtěl. Zase jsem na všechno zůstal sám...

„Mám rád děti," odpověděl, ale přímé odpovědi se vyhýbal.

„Vážně? Jediné dítě, které znáš, je Jamie a tomu už je jedenáct. Myslíš si, že jsou všechny děti hned tak chytré a samostatné? Odpovím za tebe: Ne!" rozvášněně jsem zvyšoval hlas na Edmunda a Jamie se konečně zjevil ve stejné místnosti, ve které jsem byl já. Zázrak!

„Vím, jak jsou malinké a sladké a zranitelné..." Po pár slovech jsem přestal poslouchat a jenom němě sledoval Jamieho, jak se cpe do hnědého kabátku. V hlavě se mi vytvořil obrázek přibližně dvouletého dítěte, kterému jsem se pokoušel prostrčit maličké ručičky uzoučkými rukávky, přestože dítě to vůbec nevnímalo a zpříma se mi dívalo do očí svýma modrýma očkama...

„Trisi!" volaly na mě dva hlasy zároveň, jeden z telefonu, druhý patřil Jamiemu, kterému patřily i pronikavé oči, jenž mě znepokojovaly u dítěte. Musel jsem několikrát rychle zamrkat, abych se znovu zorientoval v čase a prostoru. Můj pohled sklouzl na hodiny. Osm padesát. Sakra!

„Musíme jít, Ede, nebo přijdeme pozdě do školy, i když to přijdeme asi tak, či onak," vyhrkl jsem rychle a s Jamiem vyběhl z domu. „Vyhledej si něco o tom, o čem jsme mluvili. Užij si den, Ede. Ahoj." Zavěsil jsem, aby mě to nerozptylovalo při rychlé chůzi ke škole, tři ulice vzdálené.

„Myslíš, že jsem inteligentní a samostatný?" započal rozhovor Jamie posměvačně.

„Ty jsi nás poslouchal!" nařkl jsem ho a ještě přidal, takže Jamie musel popobíhat, aby mi vůbec stačil. Aspoň v něčem měla výška výhodu, protože jsem měl automaticky delší nohy, čímž jsem získal značnou rychlostní výhodu nad Jamiem. „Co všechno jsi slyšel?"

„Touhle větou začínaje, ,ahojʻ konče," odpověděl okamžitě, takže jsem se trochu uklidnil, protože to vypadalo, že nelhal, přesto jsem však nebyl zrovna klidný. „Proč jste se bavili o dětech a o mně?"

„Protože jsi, podle Edmunda, stále rozkošným miminkem. Kdykoliv se někdo zmíní o dítěti, hned si vybaví tebe," pobaveně jsem odpovídal a nezapomněl ho schválně pohladit po vlasech, čímž jsem rozdrbal jeho dokonalý účes. Bod pro mě.

„Nesahej na mě!" zaprskal a jeho tváře začínaly dostávat červený nádech, ale ne, jako kdyby chtěl zuřit, ale spíš brečet, což mě zastavilo.

„Jamie, vždyť jsem toho tolik neudělat," mírně jsem promluvil k malému chlapci, který byl o dobré dvě hlavy nižší, než jsem byl já. „Chceš hřeben?" zeptal jsem se něžně, protože první slzy začaly opouštět bratrovy oči. „Řekni mi, co se děje? Stejně už jdeme pozdě do školy, takže nás pár minut nezabije." Hlava mi hned připomněla, že podobné chvíle bych mohl prožívat i s hroudou, svojí malou, sladkou hroudou.

„Rozvázala se mi kravata a já ji neumím zavázat," fňukl a já povytáhl obočí nad jeho problémem. Kamaráde, tvoje problémy bych z fleku vyměnil za své.

„Ukaž," rezignovaně jsem řekl a začal rozepínat jednotlivé knoflíky na kabátu, „a přestaň brečet, budeš mít napuchlé oči." Probojoval jsem se až ke kravatě, která byla jenom trochu uvolněná a nakřivo, což jsem zpravil během několika vteřin, ale Jamieho pláč neustával. „Co je?"

Zakroutil hlavou, že mi už nic víc neřekne.

„Jamie!" Otcovsky, ten pohled jsem měl za tolik let života už okoukaný, jsem si jej přeměřil.

„Dostal jsem pětku," zašeptal zahanbeně a další vlna pláče se promítla na jeho tváři, „a nemám ji podepsanou. Dostanu poznámku, Trisi, já tam nemůžu jít."

...vím, že se příběh zatím ještě nerozjel, ale trochu mě mrzí, že od osmého dílu klesl zájem o tuto povídku na všech frontách o 50%, což je (dle mě) opravdu hodně :/ a proto chci dvojnásobně poděkovat všem, kteří ještě vydrželi, protože se to konečně začne rozjíždět ♥

PS: na obrázku je dítě z představy