Tristan (Mpreg, hybrid)

Jsem hybrid 1

„Tristane?" oslovil mě otcův lékař ještě dříve, než jsem stačil cokoliv udělat.

„Dobrý den." Nervózně jsem přešlápl z jedné nohy na druhou a přistoupil k plastové židli naproti panu Teronovi, postaršímu pánovi se světle hnědými vlasy protkanými šedinami a úzkými brejličkami, které akorát podtrhovaly jeho inteligentní vzhled.

„Stalo se něco otci?" Bylo očividné, jak úpěnlivě mu mozek pracoval, aby odhalil důvod mé přítomnosti.

„Ne, taťka je v pořádku." Snažil jsem se pousmát, ale další vlna bolesti v mém břiše se právě dostavila a já byl schopen se jen strnule opírat o opěradlo židle, ale ocasem jsem smýkal po podlaze, abych se aspoň trochu uklidnil a odpoutal vlastní mysl od faktu, že jsem se opravdu odhodlal navštívit lékaře kvůli nepříjemnému pocitu a nechat si oficiálně dokázat, že se mé obavy nesplní...

„Poslal tě, abys přeložil naše další sezení?" vytrhl mě z přemýšlení hluboký hlas a já pohotově zavrtěl hlavou na znamení, že se otec nerozhodl zrušit konzultování ohledně výzkumu hybridů a psaní knihy se svým životem.

„Já," ztěžka jsem polkl, „přišel jsem kvůli sobě." Křečovitě jsem drtil opěradlo a připravoval se na vlastní ortel.

„Jsi nemocný a nikdo tě nedoprovodil?" Nevěřícně zakroutil hlavou.

„Je mi už šestnáct," opáčil jsem, protože mě štvalo, že mne všichni brali jako malé dítě, jenom kvůli tomu, že jsem hybrid.

„Ty víš, že jsem to nezmiňoval kvůli tvému věku," povzdechl si doktor a vytáhl mojí složku ze skříně vedle stolu, „Ale i tak, nemáš být ve škole?"

„Doufal jsem, že mi napíšete omluvenku." Vykouzlil jsem jeden nervózní úsměv a doufal, že na to skočí, protože nikdo nevěděl, že sem jdu, dokonce ani můj mladší bratr Tommy.

„Co mám s tebou dělat, ale nejdříve se podíváme, co ti vlastně je." Mile se usmál a pokynul k bílému lůžku v místnosti „Sundej si košili a lehni si, hned jsem u tebe." Poslechl jsem ho, okamžitě si stáhl horní část školní uniformy a následně se položil na studené koženkové lůžko. „Co tě bolí?"

„Břicho." Letmě jsem si přejel prsty po podbřišku a zajel až kousek pod kalhoty. „Tady."

„Možná to bude jenom nastydlé," zamyšleně prohodil lékař a prozatím si položil svojí dlaň pouze do úrovně mých žeber.

„Bolí mě to už delší dobu," přiznal jsem a střetl se s jeho pohledem.

„Jak přesně dlouho?" Trochu se zamračil, takže se mu mezi očima objevila malá vráska.

„Přes týden." Svíravý pocit v žaludku se mi opět vrátil a já jen zavřel oči.

„A ještě mi řekni, jak konkrétně to bolí?" zachraptěl zadumaně. Konečky prstů se začal dotýkat mé kůže a vyvíjet trochu tlak.

„Ono to ani nebolí, spíš to jen tak trochu tlačí, ale jen občas," pokoušel jsem se mu kostrbatě vysvětlit, ale nemyslel si, že by z toho vydedukoval příčinu.

„Nebolí tě tohle?" Poklepával mi ze strany na břicho a já smutně vrtěl hlavou, „Takže slepé střevo to také není, ale to je stejně hloupost, protože to by tě bolelo mnohem víc." Znovu přitlačil na mé břicho, ale já jsem stále necítil nic zvláštního „Nepíšete třeba nějakou písemku?"

„Píšeme, ale až pátou hodinu a to bych byl rád už zase ve škole." Při vzpomínce na test ze španělštiny se mi rozbušilo srdce. Potřebuji dobrou známku, abych si nepokazil čtvrtletní vysvědčení, jinak by mě táta zabil.