Tristan (Mpreg, hybrid)

Banánový koktejl 35

„Už jsem doma," oznámil jsem v předsíni komukoliv, kdo mě mohl slyšet. Pomalu jsem si zul boty, přičemž se mi několikrát udělaly přímo mžitky před očima. Byl jsem vyčerpaný a hladový.

„Je něco k jídlu?" zeptal jsem se táty, který v kuchyni seděl na barové stoličce a z devadesáti procent nevnímal okolí, proto ho tu tatínek pravděpodobně zanechal vlastnímu osudu a sám si šel dělat svojí práci.

„Ne, ale měli by přinést pizzu," zamumlal s tužkou mezi rty, ale nadále studoval své noty.

Povzdychl jsem si a naivně otevřel ledničku v domnění, že tak něco bude. Nebylo, ale vyndal jsem si aspoň mléko a rozhodl se, že si udělám banánový koktejl. Banány a čokoládu jsme měly.

„Už tě dohnaly těhotenské chutě?" zaskočil mě náhle otec a já se za hlasem prudce otočil - s pusou přecpanou banánem, který jsem užíral při loupání.

„Ne," dostal jsem ze sebe a málem se přidusil.

„Tak když už jsi u toho, tak mi taky udělej aspoň jeden hrneček." Prosebně zamrkal a nahodil neskutečně roztomilý pohled, který obvykle vytahoval pouze na mimina nebo tatínka. Občas jsem chápal, proč si ho tatínek vybral.

„Neměl bys nám dělat jídlo spíš ty? Vnoučátko se na dědečka smutně kouká," zašišlal jsem.

„Rychle ses toho naučil zneužívat," osočil mě s úsměvem, ale zvedl se ze svého místa a za šimrání mě odehnal od banánů a mixéru, který jsem stejně neuměl moc používat.

„Nejsem hloupý, ne?" provokativně jsem zašvitořil a rychle se sklonil pro brčko, které se z neznámého důvodu ocitlo na podlaze. Neměl jsem to dělat...

Tiše jsem zaskučel, aby mě táta neslyšel, ale už bylo pozdě. Edmund byl dnes poněkud náruživější a já nesynchronizovaný, takže jsem byl celý rozlámaný a malý tlak, který vystřeloval v okolí mé pánve, byl velice nepříjemný, skoro bolestivý.

„Je ti něco?" Přiskočil ke mně s obavou v hlase a pomalu mi pomohl vstát. Opatrně jsem si sedl na barovou stoličku a vydechl všechen vzduch z plic, aby se mi jednotlivé svaly uvolnily a bolest ustoupila do pozadí.

„Jo, v pohodě," řekl jsem již pevným hlasem a nuceně se usmál, abych svá slova potvrdil. On mi však neuvěřil.

„Kde tě to bolelo?" zeptal se a modrýma očima zkoumal mé tělo přes pomačkanou školní uniformu. Už jen při pohledu na mé oblečení mu muselo dojít, co se u Edmunda dělo.

„Tady." Rukama jsem ledabyle pokynul ke svým bokům, tříslům...

„Spal jsi s Edmundem?" zeptal se bez okolků a já zrudl. Dělal jsem, že jsem pohoršený z jeho slov, ale on už jen z mé barvy tváří věděl svoje. „Trisi, myslíš taky aspoň někdy na dítě?"

„Jo, myslím na něj celou dobu," sykl jsem naštvaně. Od chvíle, co jsem se pro dítě rozhodl, jsem dělal všechno v jeho zájmu. „A to, co dělám," obcházel to slovo všemi možnými výrazy, „mu nijak neubližuje. Jsem teprve ve čtvrtém měsíci, nikdo to nezakazuje."

„Přestaň se rozčilovat, Trisi," okamžitě mě zklidňoval táta, ale mé podráždění se viditelně projevovalo na mém černém ocase. „Měl bys toho pomalu nechat, lepší je být opatrný už od začátku."

„Já vím, ale Edmund..." Nedořekl jsem větu, protože jsem nevěděl jak. Nemohl jsem mu říct, že jsem za ním šel nejprve já s geniálním plánem o svedení, který se mi trochu nevyvedl. Ed se chytil hned, to ano, ale jeho sexuální frustrace byla mnohem větší než ta moje. Po třetím kole, do kterého mě skoro donutil, jsem chtěl spát, ale on mě chytře vyhodil z bytu – stihl jsem sotva jednu rychlou sprchu. Když jsem odcházel, Edmund už zase seděl nad fotkami Felixových bastardů. Ničeho jsem nedocílil, pouze si přišel neskutečně zničeně.