Tristan (Mpreg, hybrid)

Mé děťátko 32

Nevhodné pro lidí s depresí a podobnými potížemi!!!

„Rozešli jsme se," vzlykl jsem. „Řekl, že mi nechce ubližovat ještě víc, a potom se se mnou rozloučil na dobu neurčitou. Prý za ním můžu přijít do pokoje jako návštěva, ale to je vše."

„Myslel jsem si, že jste se rozešli už v pátek," zašeptal tiše tatínek a ztrápenýma očima si mě znovu prohlížel. Hladil mě po hřbetě, když se mě snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Bylo příliš brzy na smiřování se s pravdou a příliš pozdě na smiřování se s Edem.

Ublížil mi – ano – , ale stále jsem ho miloval a každičká vteřina s vědomím, že už nás k sobě nic nepoutá, mi rvala srdce na kousky. Drobilo se na jemný prach, ze kterého už se nikdy nedalo složit nazpět. Byl to konec. Definitivní konec. A já neměl nic.

„Broučku, vím, že ti mé utěšování nepomůže, ale je mi to hrozně moc líto. Bolí mě to za tebe a bolí mě pohled na tebe. Mé děťátko by si nemělo procházet takovým trápením," vydechl zničeně a zabořil svůj nos do mých černých a přerostlých vlasů, které nutně potřebovaly zastřihnout. Nestříhal jsem se od chvíle, co jsem se dozvěděl o hroudě – nebyl čas, ani nálada.

„Myslel jsem, že spolu budeme napořád," naivně jsem mezi hlasitými vzlyky zašeptal, ale věta se mi v mnoha částech naprosto rozpadla, jak můj hlas nedokázal udržet stejnou barvu a intenzitu.

Ležel jsem na břiše, do pasu pod peřinou, a bolela mě hlava od zdlouhavého pláče, jenž mě provázel téměř celý den, ale poslední tři hodiny byly extrémní. Od zabouchnutí dveří za Edmundem jsem byl jako v časové přesmyčce. Když už vše vypadalo, že se uklidní, nějaký neznámý faktor spustil poplach znovu a znovu a znovu... Neměl jsem sílu už ani na mluvení nebo sebemenší pohyb, ale tatínek mě nutil myslet.

„Trisi, vím, že je toho na tebe všeho moc, ale musíme teď něco moc, moc, moc důležitého vyřešit. Předem ti říkám, že dokud to nevyřešíme, nenechám tě vyspat," oznámil mi na rovinu a celý jeho výraz se znatelně změnil. Už nebyl roztřesený jako já, ale vážný a rozhodnutý mi vtlouct do hlavy přesně ono řešení problému, které si už sám zvolil.

Neměl jsem šanci nepodmanit se tatínkově návrhu, který mi říkal již několikrát. Dnes však vypadal mnohem odhodlaněji, než kdy dříve byl.

„Řekl jsem ti, co chci," zakňučel jsem do polštáře, do kterého se mimochodem lisoval i můj obličej pod vahou zbytku hlavy, jenž byla díky tolika myšlenkám obří.

„Chtěl jsem, aby sis to ještě jednou promyslel," naléhal a ruka, kroužící v oblasti mého kříže, ustala v pohybu. Nepříjemně jsem se zavrtěl a mírně nadzdvihl pánev, abych ucítil teplou ruku opět na své kůži, protože to byla jedna z mála věcí, která mě uklidňovala.

„Není o čem přemýšlet, jsem už dávno rozhodnutý," řekl jsem hrubým hlasem od pláče a vdechl trochu více vzduchu, než bych potřeboval, takže to zaznělo jako popotáhnutí. Musel jsem vypadat opravdu bídně.

„V tom případě chci slyšet všechny položky tvého seznamu, proč miminko nechceš," řekl tvrdě a já po celém víkendu, kdy jsme měli naprosto totožné rozhovory, už neprotočil oči jako prvně, ale začal jmenovat jednotlivé věci, které se mi silně příčily.

„Nechci dítě, protože: Nejsem na něj připravený. Nemám touhu se stát rodičem. Nemám žádné mateřské pudy a mimino mě bude nenávidět. Chci studovat, cestovat a pracovat. V žádném případě nehodlám chodit do školy s břichem, protože by to bylo hrozně trapný a všem bych se hnusil. Nechci předělávat svůj pokoj pro něco mrňavého, co mi tu bude jenom řvát a smrdět. Nemám tady prostor na hračky, na postýlku ani na nějaký přebalovací stůl nebo jak se to jmenuje. Nikdo v tomhle domě by se nevyspal a kluci by potřebovali chodit do školy, já bych potřeboval chodit do školy. Ty rozjíždíš svojí kariéru jako spisovatel, takže taky nemáš čas – o tátovi nemluvě." Musel jsem se pořádně nadechnout, abych mohl pokračovat. Jednak mi to stěžoval vyschlý a ochraptělý krk od vysilujícího pláče, ale také další položka, u které jsem nevěděl, jestli ji mám vyslovit. Ona by sice dala asi největší váhu všem mým slovům, ale mohla by mě na dlouhé hodiny poslat znovu pod hladinu, ze které mi v tuto chvíli vykukoval už aspoň nos. „A nemám druhého tátu pro dítě."