Tristan (Mpreg, hybrid)

Nemusíš se bát 21

Můj milovaný Ede,

omlouvám se za svá poslední slova, která jsem si vyměnili, a věř mi, že mě opravdu mrzí. Cítím se hrozně za to, že jsem tě podezíral, ani nevím z čeho, a pokazil všechno, na co jsem sáhl.

Hrozně bych si tě tady přál, protože se cítím neskutečně sám a jako v nehostinném prostředí. Nevím, jestli ti to Tommy s Jamiem už řekli, ale táta přišel na mé těhotenství a zakázal mi interrupci i svobodu – prý se chovám nezodpovědně a nejsem schopný se dobře rozhodnout. Vím, že nemá pravdu, ale nemůžu nic dělat. Otec se znepřístupnil a dokonce vystěhoval i tatínka, který nyní spí u mě v pokoji, zrovna teď usnul...

Moc tě miluji a doufám, že se na mě nezlobíš. Také jsem se neměl zrovna nejlépe a tvojí přítomnost jsem potřeboval. Stále ji potřebuji a možná ještě více... Pokusím se otce přemluvit, aby mi dovolil tě vidět, moc o to stojím a nevím, co mám dělat, ale nemusíš se bát, neřekl jsem, že jsi druhý otec.

S láskou Tris ♥

Opatrně jsem přehnul papír a následně ho schoval do čistě bílé obálky, kterou jsem rychle zalepil, aby ji už nemohl nikdo, kromě Edmunda, otevřít. Zhasl jsem lampičku na psacím stole a poslepu se dostal až do své postele, kde už spal tatínek. Cítil jsem se velice vyčerpaně, ale pouze má psychika strádala, takže jsem nemohl usnout, přestože jsem dělal všechno možné.

Počítání oveček nepomohlo, protože mě to nebavilo a tak jsem přestal. Nádechy a výdechy na počítání. Únik do ireálního světa. Opakování učiva... Nic.

Když hodiny ukazovaly už půldruhé, naštvaně jsem se zvedl s přesvědčením, že si budu číst, dokud mé tělo nebude tolik vyčerpané, že nevypne samo, což se mi už také několikrát stalo. Dnes mé tělo odolávalo pěknou dobu, nakonec se mi však podařilo usnout, když jsem se natěsnal do tatínkovy náruče a představoval si, že je to Edmund...

„Ede?" zamumlal jsem, když jsem zaslechl šramocení kolem sebe a neohrabaně se snažil rukama nahmatat svého přítele.

„Spinkej, zlatíčko," zachraptěl tatínek a já se okamžitě přenesl opět do reality. Kolik může být hodin? „Musím jít připravit snídani. Za chviličku pro tebe dojdu, ale teď spi, máš ještě nějaký čas, aby sis odpočinul. Určitě jsi unavený."

„Ne," zamručel jsem rozhodnutě a pomalu se vyškrábal do sedu, přestože jsem měl oči stále zavřené. „Půjdu taky."

„Trisi, nemusíš chodit," vydechl unaveně taťka a já cítil, jak se matrace vedle mého těla pohnula. Taťka se zvedl.

„Neusnul bych," vysvětlil jsem. Pravděpodobně bych ještě dokázal usnout, ale předtím bych musel myslet na mnoho věcí, o kterých jsem nechtěl přemýšlet.

„Dobře, aspoň mi pomůžeš s něčím v knize," řekl mile a já přikývl. Odpoutám se od špatného smýšlení a jednoduše nastavím autopilota, když budu s tatínkem vyplňovat některé dotazníky, odpovídat na jeho otázky nebo pouze skládat papíry do šanonu podle číslování.

Teple jsem se oblékl, umyl a se špatnou náladou se vydal do jídelny, kde měl taťka rozložené materiály ještě ze včerejšího večera. Posadil jsem se vedle něj, při pohledu na hodiny, které ukazovaly šest ráno, jsem vzdychl a natáhl se po prvním papíru, který přede mnou ležel.

...zvládl jsem největší boj v životě. Přežil jsem porod svého třetího a posledního dítěte, který se pro mě stal téměř osudným. Přestože jsem zvládl dva porody již předtím, nikdy jsem se nemusel vypořádávat s takovou fyzickou i psychickou bolestí, která mě pronásledovala dlouhé měsíce, při kterých jsem pronesl i větu, které dodnes lituji a jsem šťastný, že můj přítel mi zabránil v její realizaci. Řekl jsem: „JÁ TO DÍTĚ NECHCI!!!" a mnoho dalších ošklivých vět, jenž urážely mé nenarozené dítě.

Se zatajeným dechem jsem četl řádku za řádkou, dokud mi otec papír nesebral a nezaložil do šanonu. Prožíval úplně stejnou situaci jako já a Jamieho si nechal jenom kvůli tomu, že mu to otec nařídil. Nechal si zničit život stejně, jako jsem si ho teď nechával ničit já.

„Taky jsi nechtěl dítě a táta tě donutil," nevěřícně jsem zašeptal a sledoval tatínkovo chování.

„Chtěl jsem dítě, ale měli jsme zrovna trochu finanční potíže, takže jsem se rozhodl pro potrat, ale byl to ten nejhloupější nápad, který jsem kdy dostal," vysvětlil mi pohotově, abych si nestihl udělat špatný názor na otce. „Věděl, jak moc to je pro mě důležité, a nechtěl, abych si to do konce života vyčítal."

„Proč ho posloucháš?" odvážil jsem se zeptat poprvé ve svém životě.

„Neposlouchám ho. Máme jen podobné nápady, které vždy dovedeme společně dokonce, děláme kompromisy," vymlouval se, ale podle mě neříkal pravdu vůbec.

„Chová se ke mně stejně jako k tobě. Přikázal mi mít dítě a já nevěřím, že s tebou jednal jinak," opáčil jsem.

„Myslí to s tebou dobře, zlato. Sám jsem ti říkal, že bys toho časem litoval, a tatínek domlouvání pojal jen trochu jinak." Nevěřícně jsem zíral na tatínka, jenž nedokázal použít vlastní mozek a jen papouškoval otce.

„Posloucháš ho jenom kvůli tomu, že se stará i o mě a Tommyho a ty se mu to snažíš oplatit? Dokud tu nebyl, souhlasil jsi se mnou a dal jsi mi právo se rozhodnout," rozčiloval jsem se a jediným pohybem odšoupl všechny papíry před sebou pryč. „Říkám úplně stejnou větu jako ty – Já to dítě nechci! - a ty se chováš jako otec tenkrát. Jak ti bylo, když ti zakázal potrat a znemožnil další studium? Vím, že si myslíš, že jsi doma s rodinou spokojený, ale není to pravda. Hned, jak jsi dostal příležitost, ses jí chopil a rozjel svojí kariéru jako spisovatel. Necháváš se od otce kontrolovat na každém kroku, protože se bojíš, že kdybys mu nebyl stále na očích, přestal by tě vnímat!" Vztek ve mně přímo bublal a milióny dalších vět se mi hromadily na jazyku, ale byly zastaveny, když mé oči spatřily slzícího tatínka. Nechtěl jsem urazil jeho, spíše by to měl slyšet otec.

Podařilo se...

„Pojď ke mně!" rozkázal mi otec klidným hlasem a já si do chvíle, dokud nepromluvil, vůbec neuvědomil, že se nachází v naší přítomnosti.

Odhodlaně jsem se zvedl, přistoupil až těsně k němu a hrdě mu hleděl do očí, ale náš oční kontakt netrval dlouho. Po několika vteřinách mi na tváři přistála naprosto brutální facka, takže jsem se celý pohnul ve směru přilétající ruky. Zjevně to i děsivě vypadalo, protože tatínek hystericky zaječel a něco křičel na otce, ale tomu jsem nerozuměl.

„Tohle bylo naposledy, co jsi takhle mluvil s tátou!" řekl přísně a došel ke svému příteli, kterému zabránil, aby se přemístil ke mně. Obejmul ho kolem pasu, ochranářsky se nad ním tyčil a tatínek byl opět uzavřen v jeho světě, kde neexistovala jiná pravidla, než ta jeho. „Doufám, že tohle bylo poprvé a naposledy, protože jestli ještě jednou něco podobného uvidím, tak dveře jsou tamhle."

„Vyhazuješ mě?" Nevěřícně jsem zamrkal a pootevřel ústa.

„Ne, nevyhazuji tě, ale pokud budeš tyranizovat mého přítele, tak čekej následky," zavrčel naštvaně.

„Když napadám tvojí idylku a slepě tě nenásleduji, tak se mě hned zbavíš," přemýšlel jsem nahlas a koledoval si o další výprask.

„Nechci, abys mě následoval, ale chci, aby ses choval slušně! Netuším, co se s tebou děje, ale to, že jsi těhotný a chováš se jako hajzl, není moc inteligentní. Jestli máš problém, tak řekni, ale jinak buď zticha a buď rád, že máš u nás takový servis." Propaloval mě očima, ale jinak stále držel tatínka v pevném sevření. Kdybych byl jen nečinný přihlížející, myslel bys si, že otec chrání tatínka před bestií, přede mnou.

„Já tady nemusím být!" vyjekl jsem dotčeně a otočil se na patě k odchodu.

Nezůstanu v tomto domě už ani minutu!

Charakter ask?!