Tristan (Mpreg, hybrid)

Hnusná slizká hrouda 5

„Vy jste se hádali?" Zaskočil mě jedenáctiletý Jamie v kuchyni, když jsem se rozhodl, že se dojdu trochu napít, abych se uklidnil po hádce s Edmundem, která byla velice vysilující.

„Trochu," přitakal jsem a postavil si vodu na čaj, ale neotáčel se na svého malého bratra, aby nevycítil, jak jsem na tom psychicky špatně, protože ze mě Ed ve dvou větách udělal vraha.

„Proč, Trisi?" pípl. Zvědavě ke mně popošel a opřel se o kuchyňskou linku vedle mě, čímž mě donutil střetnout se pohledem s jeho modrýma očima.

„Nesdíleli jsme stejný názor," šalamounsky jsem odpověděl, přičemž jsem si zvládl přichystat hrníček i se vším potřebným.

„Jaký názor?" neodbytně se dožadoval odpovědi, jenž se mu nedostávala v podobě, po které toužil. Šťouchl mě do žeber a já si povzdychl.

„Nechtěl jsem s ním hrát Monopoly," zalhal jsem, abych od něj měl jednou pro vždy klid a mohl se vrátit zpět do pokoje, kde bychom se konečně domluvili a třeba si i trochu užili jeden druhého.

„Edmund chce hrát Monopoly?" Nevěřícně povytáhl obočí, ale v očích se mu okamžitě prohnal lstivý záblesk. Zištně jsem se na něj podíval plný očekávání, co ho zase napadlo. „Já budu hrát. Monopoly jsou v obýváku, že jo?"

„Asi," šokovaně jsem vydechl a zavřel oči před katastrofálním scénářem dnešního dne, který se mi odehrával v mysli.

„Budeme hrát u tebe, nevadí?" Dětské nadšení mu rozhodně nechybělo, když jsem neochotně přikývl a následně už viděl jenom jeho blonďaté vlásky a drobnou postavu mizící ve dveřích.

Zmoženě jsem si promnul kořen nosu a v přízemí se snažil přečkat, co nejdelší dobu, abych se nemusel díval na Edmunda, jak si hraje s mým bratrem, a předstírat, že se nic neděje a my jsme stále nejlepší přátelé. Ano, jsme stále nejlepší přátelé, ale teď jsem nemohl. Ta věc ve mně mi ničila život.

Po třiceti minutách jsem se konečně vyškrábal do patra a vlezl do svého pokoje, kde na mé posteli leželi ti dva s rozehranou hrou a širokými úsměvy na tvářích. Edmund vypadal, jako by se nic nestalo, naše hádka neproběhla. Posadil jsem se s čajem na židli k psacímu stolu a pozoroval Edmunda s Jamiem. „Nebudete už končit?" promluvil jsem po chvíli.

„Teď jsme začali," nepřítomně mi odpověděl Jamie a převzal si od Eda kostku, aby pokračoval. „Jestli se chceš přidat, tak už nebereme."

„To by mě ani nenapadlo," řekl jsem s ironií v hlase, čímž jsem otravného bratra odpálkoval, a znaveně svěsil hlavu, čehož si všiml Edmund.

„Máme si to přenést jinam? Vypadáš unaveně," konstatoval. Přešle jsem zvedl hlavu, abych viděl do ustaraných očí a na ruku, která poklepávala na místo vedle něj, kde byl pruh místa.

„Není mi dobře." Rukou jsem si přešel po břiše, ve kterém mě opět tlačilo a všechny svaly se v něm v určitých intervalech zatínaly, aby vypudily tu věc, která se ve mně uchytila a neměla se k odchodu.

„Měl jsi poslechnou tatínka," okomentoval úsečně bratr, který mi už začínal pít krev.

„Nemontuj se do toho!" Původním účelem bylo zařvat na něj, ale hlas se mi v polovině zlomil z náhlého tlaku v břiše, takže ze mě vyšel prapodivný skřek, čemuž se Jamie začal chechtat jako šílený a Edmund vyskočil z postele, aby mi pomohl.

„Máš to kvůli miminku?" téměř neslyšně zašeptal, když mi pomáhal na postel.

„Není to mimino, ale nějaká hnusná slizká hrouda, kterou moje tělo nehodlá akceptovat stejně jako mozek, a neříkej to slovo, mohl by ho zaslechnout Jamie," sykl jsem zpět a vyčerpaně se svalil hlavou na polštář, kde jsem se konečně pořádně nadechl a uvolnil.

„Ede, hraješ." Zabodl se do mě Jamie nevrle pohled. „A ty si jdi řešit zaražený prdy jinam."

„Jsi v mém pokoji, smrade, tak to respektuj!" zavrčel jsem skrze zaťaté zuby, protože hrouda mě opět začala trýznit zevnitř a ani Edmundova ruka na mém břiše nepomáhala.

„Trhni si ocasem!" drze odsekl a převzal si zase od Edmunda kostku, aby mohl hodit a pokračovat ve hře, ale já to už nevydržel a i přes bolest jsem se vrhl před svého přítele a vrazil bratrovi pořádnou facku, až se svalil z postele.

„Tristane!" vyjekl Ed a prudkým pohybem mě strhl na svojí hruď, kde jsem si nemohl ublížit a zároveň jsem nemohl ublížit ani Jamiemu. V pevném sevření jsem se dobrých deset vteřin vzpouzel, kopal kolem sebe, mlátil rukama na všechny světové strany, ale nic mě nevysvobodilo, až když jsem se zastavil a nechal své bezvládné tělo na Edmundově hrudi, pustil mě, abych se mohl vydýchat.

„Jsem v pohodě." Odtáhl jsem se od Eda a smetl celé Monopoly na podlahu, kde se všechny ty titěrné věcičky rozeběhly do nejzapomenutějších koutů mého pokoje.

„Debile!" hystericky zaječel Jamie a s třísknutím dveří zmizel z našeho pohledu, za což jsem byl upřímně rád, protože jsem neměl náladu na druhou hádku za den.

„Já tě nepoznávám, Trisi," zalapal po dechu můj překrásný přítel, když se za mým bratrem zavřely dveře a já sebou plácnul do nadýchaných peřin, které mi nyní připadaly jako nejlepší řešení. Zachumlal jsem se do tepla a nechával pro Eda viditelné pouze místo od očí výš. „Co to do tebe vjelo?"

„O důvod víc, proč ta hrouda musí ven," zavrčel jsem svojí předem připravenou větu.

„Co ti miminko udělalo? Jamiemu jsi ublížil ty," obvinil mě hrubě a kousek se odtáhl.

„Ty hormony budou takovéto chování jenom stupňovat," bránil jsem se slovy, které jsem pochytal ve filmech nebo od několika těhotných žen ze svého okolí.

„Opravdu?" zarazil se. Bylo očividné, že o tom slyší prvně, ale důvěřoval mi. Věděl, že bych mu nelhal.

„Jo," sykl jsem, přičemž jsem se znovu chytil za břicho, které mě nenechávalo klidným.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet," špitl. Znovu si vedle mě lehl a zabalil mé tělo do náruče i přes peřinu, do které jsem se zachumlal.

„Miluji tě!" odtušil jsem jemně, za což jsem si vysloužil letmou pusu na čelo. „Miluji tě a udělám pro tebe cokoliv, ale tohle," poukázal jsem na své břicho, „nepůjde. Nejsem na to připravený a tátové by mě zabili."

„Musíme jim to říct," smutně zašeptal do mých vlasů.

„Dám to tátovi do papírů k podepsání, tam to snad nebude kontroloval a potvrdí mi tu interrupci," povzdechl jsem si nad komplikovaným plánem, jenž mě měl dostat k vytoužené svobodě bez dětí. „Potom už musím sehnat jenom peníze."

„Kolik? Mám jenom padesát liber, které ti mohu dát," promluvil smutně a já ho rychle obejmul nazpět. Bolela mě jeho beznadějná tvářička, která se trápila tím, že mi nemůže pomoci, i když by měl být on ten dominantní.

„Stojí to nejméně pět tisíc," zachraptěl jsem s knedlíkem v krku, který mi tam vytvořila představa tolika peněz. „Já mám jenom devět stovek, včera jsem to počítal."

„Co budeme dělat?" zaúpěl Edmund ve chvilce.

„Půjčím si od bráchů, pokusím se dostat něco z taťky a půjdu za tátou, jestli bych nemohl zpívat nějaké vokály nebo hrát na piáno," vysvětloval jsem mu svůj náhlý nápad a trochu to uklidnilo i mě samotného, protože tohle by mohlo vyjít.

„Věřím, že se nám podaří odstranit tu hroudu." Zahihňal se, když použil má vlastní slova a já byl šťastný, že to konečně pochopil.