Tristan (Mpreg, hybrid)

V šoku 11

„Kde jsi byl?" sykl Tommy, který seděl jen přes uličku mezi lavicemi, aby ho dvěstěletá učitelka anglické literatury neslyšela a nevyvolala k tabuli na romantismus, který jsem já osobně vůbec neovládal.

„Jamie se loudal," odpověděl jsem, ale oči nezvedl od sešitu, kam jsem se zrovna pokoušel systematicky napsat informace o Shelleyho titanismu v dramatu Odpoutaný Prometheus, jehož obsah jsem si také mohl pouze domýšlet.

„Nebylo to kvůli něčemu jinému?" Zkoumavě si mě prohlížel, takže ani nepsal a nevěnoval hodině žádnou pozornost, čehož si však všimla učitelka.

„Dvojčata Samuelsů," rozkřikla se na celou třídu skřípavým hlasem drobná, prošedivělá dáma v trochu pomačkaném kostým od rozverného máchání rukama ve snaze nám vysvětlit látku.

„Nejsme dvojčata, paní profesorko," ohradil se Tommy pohotově, protože věděl, že jemu by učitelka nikdy nedala těžkou otázku, protože byl jejím mazánkem, který vyhrával veškeré olympiády z jazyků.

„To je jedno!" smetla veškeré stížnosti a tempem šneka se došourala až k naší třetí řadě, mezi nás. „Pokud si pamatuji, pane Samuelsi, tak jste ve čtvrtek chyběl a v pátek jsme měli opakování od renesance a humanismu po romantismus ve Francii, z čehož jsem vás, bohužel, nestihla vyzkoušet. Myslím, že by bylo spravedlivé, kdybyste si za dnešní chování mohl své znalosti otestovat." Na židličce jsem seděl jako přikovaný, protože jsem ani netušil, kam humanismus zařadit, natož vyjmenovávat spisovatele. Prosebně jsem se jí díval do očí, uši jsem schválně přikrčil k hlavě, abych vypadal zranitelněji, a ocas si nechal spočinout v klíně, kde jsem ho s hranou nervozitou cuchal v rukách. Výraz učitelky se změnil téměř okamžitě.

„Pane Samuelsi, k tabuli," rozkázala Tommymu vedle mě přes uličku. „Vím, že jste s vyrušováním začal vy, jako vždy, a stáhl bratra sebou, i když vím, že on je příliš slušný na to, aby mi kazil výklad." Na podpatku se otočila a svižným krokem došla opět až k tabuli, během čehož se Tommy teprve těžkopádně sbíral.

„Komediante," sykl naštvaně, protože mé tajné zbraně znal a věděl, že on nikdy neudělá nic roztomilejšího, co by dokázalo obměkčit učitelku. Když se o to jednou pokoušel, vypadal, jakoby měl zaražené prdy, a profesorka se ho ptala, jestli je v pořádku.

Šťastně jsem, se sám pro sebe, zazubil na sešit, v klidu si dopsal poznámky z chaotické tabule a napůl poslouchal i Tommyho, který mluvil jako kniha: „Chillonský vězeň patří mezi lyricko-epické, veršované povídky – známé také jako poemy..." Žlutou fixou jsem označil posledního spisovatele a pouze sledoval krátké zkoušení svého bratra. Mluvil skvěle a já věděl proč.

Tommy vlastnil ojedinělý dar a tím byla eidetická paměť. Fotografická paměť. Stačila mu chvilička na prostudování textu nebo předmětu a on si i po dlouhé době byl schopný vybavit veškeré detaily. Doktoři si nejdříve mysleli, že je autista, ale to bylo vyvráceno ve chvíli, co se neustále cpal do společnosti a v sebemenším kolektivu dětí byl za hvězdu. Doktoři také tvrdili, že je geniální a bude moct pracovat jako špičkový lékař, který dokáže posunout vědu o několik met dál, to se však vyvrátilo v okamžiku, kdy povracel od nervů lékaře, když se k němu přibližoval s injekcí...

Já mu říkal dementík a doma jsme ho využívali na hledání klíčů, protože jenom on si pamatoval, kam jsme je položili naposledy. Tommyho darem jsme rozhodně nepohrdali.

Den uběhl celkem rychle, když jsem nepočítal diktát z angličtiny a přepadové zkoušení ze zeměpisu, ze kterého jsem dostal trojku. Kdo, kruci, ví, s jakými státy sousedí Bhútán?

Jamieho jsem potkal na obědě a ani nevypadal tolik zkroušeně, takže mé falešné podepsání poznámky pravděpodobně vyšlo, za což jsem byl upřímně rád, ale za stupňující se nevolnost nikoli. Točila se mi hlava a deset minut před koncem celého školního dne jsem se už neudržel a utekl z tělocviku na záchod, kde jsem se vyzvracel z podoby. Blbá hrouda.

„Trisi?" Přiběhl ke mně bratr, kterého vyslal tělocvikář, aby se podíval, jestli jsem v pořádku. Nejsem.

„Podej mi ubrousek," zahekal jsem a další část mého oběda si razila cestu ven. Bylo to odporné a samotný zápach z oné věci mě nutil zvracet dál.

„Chceš prášek?" Neobratně mi podával štos papírových ručníků, které nalezl vedle umyvadel.

„Nemůžu," zakvílel jsem ztýraně. „Nic do sebe nedostanu a mojí hroudě by se něco stalo."

„Hroudě?" zarazil se Tommy.

„Dítě," sykl jsem těsně před další dávkou žaludečních šťáv. Doufal jsem, že už je to poslední žaludeční karambol. „Chemie by ho mohla zabít."

„Chceš jít na potrat," připomněl mi rázně, ale poslední slovo zašeptal, protože na toalety zavítal někdo třetí. „Bude mrtvé tak či tak, ale tobě se aspoň uleví. Pojď, mám nějaké léky v tašce."

„Nechci to!" Odstrčil jsem ho, i když jsem jeho fyzickou podporu nutně potřeboval.

„Sakra, Tristane, proč?" šeptem zuřil a silou mě vytahoval z kabinky k umyvadlu, kde jsem si opláchnul obličej a vypláchl pusu. Mnohem lepší. „Trisi, mám tam něco na žaludek a doma si vezmeš prášek na spaní, aby ses dal nějak do pořádku."

„Nemůžu si vzít prášek, když jsem v tom," promluvil jsem tiše, zrovna když si cizí kluk sušil ruce a ta krabička na zdi vydávala šílený rámus. „Vím, že půjdu na potrat, ale kdybych nesehnal peníze do dvou až tří měsíců, nechci se potom celý život starat o postižené dítě."

„Přemýšlíš, že si ho necháš?" zděšeně zalapal po dechu z mého náhlého proslovu, já byl také v šoku.

„Všichni mi to předhazujete jako vraždu, ale zatím to není vůbec nic, tak neříkej dítě." Utřel jsem si mokrou bradu a v rychlosti si prohrábl vlasy mezi ušima, které si žily vlastním životem. „Až to bude dítě, nechám si ho, ale zatím je to hrouda slizu, jasný?"

„Kdy to bude dítě?" zeptal se a mně se zdál smutný. „Hybridi můžou jít na potrat kdykoliv a nikoho nezajímá, jestli jsou v prvním nebo devátém měsíci, a mě neupokojí, že až to bude dítě, tak si ho necháš. Je to stejné, jako bys říkal, že až se narodí, dáš ho do postýlky a ne do popelnice za domem, ale mezitím ho můžeš klidně zlikvidovat."

„Čtyři měsíce," zašeptal jsem zpět.

„Co?" Hnědé vlasy mu trčely do všech stran, když si je neustále projížděl prsty, aby se uklidnil.

„Dal jsem si hranici čtyř měsíců," osvětlil jsem mu rychle. „Dlouho jsem nad tím přemýšlel a hledal si jisté podrobnosti a nakonec jsem se rozhodl, že čtvrtý měsíc je maximum. Tommy, vyrůstám normálně mezi lidmi, nedokázal bych vědomě zabít dítě chvíli před narozením."

„To je dobře." Pousmál se Tommy. „Sehnal jsem ti dokonce i nějaké peníze. Prodal jsem starý mobil za sedmdesát liber, jsou tvoje."

„Děkuju." Vykouzlil jsem nejlepší úsměv, který jsem s rozbouřeným žaludkem uměl. „Co myslíš, že by taťkové řekli, kdybych jim oznámil zprávu o dítěti?"

„Přetrhli by mě jako hada." Nechápavě jsem na něj zůstal zírat.

„Proč?" podivil jsem se.

„Protože jsem tě kryl a pomáhal ti," odtušil a mně v mysli vyskočila otázka: Jak to myslel?