Tristan (Mpreg, hybrid)

Malý chlapec 44

„Tris! Tris!" kvičel dětský hlásek zpoza dveří, ale já nereagoval. Neměl jsem náladu na hravého Treye, na tatínkova děkovná slova a ani otcův naštvaný pohled, jenž mě označoval za zrádce. Nemohl jsem za to, že ke mně dvanáctiletý chlapec přímo přilnul a dožadoval se mé pozornosti a přítomnosti, která mě obtěžovala. Chtěl se učit nová slova, chtěl si se mnou hrát, prohledávat dům, hladit mé břicho a mumlat jediné slovo, které uměl – mimi.

„Tris?!" Malý chlapec za dveřmi zvyšoval hlas a nějakou částí svého těla jemně bouchal do dveří, aby na sebe upozornil. Hrál jsem, že spím. Kdyby nebylo úterý, poslední týden v červnu a půl desáté dopoledne, zavolal bych Tommymu do vedlejšího pokoje, aby jej odstranil od mého jediného východu, protože se mě už začínal zmocňovat hlad.

„Tri-," zadrhl se vyděšeně malý kluk za dveřmi a náhle jsem zaslechl rychlé dupání malých nožiček, jak utíkal někam pryč.

Vítězoslavně jsem se usmál sám pro sebe a zavrtal se hlouběji do přikrývek, které příjemně hřály. Miloval jsem rozestlanou postel a kdyby v ní byl i Edmund, bylo by to ještě lepší.

„Trisi?" zachraptěl za dveřmi otcův hlas a rázně zaklepal, abych mu došel odemknout. Od jisté doby, kdy ke mně Trey vlezl v momentě, když jsem si užíval přítomnost Edmunda, jsem zamykal.

„Jo," vyjekl jsem, aby už více neťukal, a rychle kolem sebe obmotal župan.

„Proč se zamykáš?" vyhrkl naštvaně a suverénně se vřítil do mého pokoje.

„Leze sem Trey," sykl jsem zpět a unaveně si začal stlát postel, protože jsem věděl, že dnešní dopoledne už víc nenaspím.

„Táta musel někam nutně odejít," oznámil mi s ironií v hlase a podal mi polštář, který spadl. Tiše jsem poděkoval. „Tvrdil mi, že je s tebou domluvený." Nechápavě jsem k němu zvedl oči. „Hlídáš dítě celé dopoledne a já mám pro tebe jednu dobrou radu. Nemám dnes zrovna dobrou náladu, takže jestli ho nezklidníš, půjdeš s ním ven, dokud nepřijde táta. Rozumíme si? S tátou si to vyříkám potom."

„Nemohl si ho vzít sebou?" zafuněl jsem vyřízeně. Neměl jsem na klučinu čas.

„Asi ne, vlastně mi to ani neoznámil osobně, jenom poslal esemesku," řekl zamyšleně.

„Mně neposlal ani tu," postěžoval jsem si a těžkopádně dosedl na ustlanou postel. Přepadlo mě spaní.

„Fakt skvělé! Tohle je přesně ten důvod, proč jsem byl proti. Je tady jedenáct dní a táta se už o něj odmítá starat. Tommyho ten kluk nechce, Jamieho skoro nezná a na tebe přilnul – omlouvám se za to, neměl jsem nic podobného dopustit. A mě se naštěstí bojí, takže nic nevyžaduje," řekl iritovaně.

„Trey je fajn, jenom se chová jako malé dítě. Nejsem na to zvyklý, protože Jamie se chová normálně a poměrně dospěle na svůj věk," zastal jsem se chlapce, jenž se momentálně krčil někde v Tommyho v pokoji.

„Já netvrdím, že ho nesnáším, ale nelíbí se mi postoj, který zaujímá táta vůči situaci," přiznal se. „Útěkem nic nevyřeší."

„Neutíkal, asi potřeboval jenom něco důležitého zařídit," plácl jsem, za což si zasloužil zlý pohled.

„Jsi moc hodný, Trisi, že se snažíš držet příměří, ale myslím, že už to nemá cenu," informoval mě s malým úsměvem, který vypovídal spíše o jeho bolesti.

„Rozcházíte se?" vyjekl jsem zděšeně, protože jsem o této variantě nikdy nepřemýšlel. Děsila mě.

„To nejde." Uchechtl se. „Můžeš si o mně říkat, co chceš, ale vašeho tátu bych nikdy původnímu majiteli nebo do TISofIHA nevrátil."