Tristan (Mpreg, hybrid)

Rodinná inkvizice 6

„Dobré ráno," zašeptal jsem rozespale do polštáře, protože jsem věděl, že se Edmund nachází hned vedle, a tušil, že už bude vzhůru, i když v pokoji bylo stále ještě intimní přítmí.

„Už jsi vzhůru?" překvapeně se zeptal a přejel mi rukou po nahém břiše.

„Je ještě brzy?" Zmoženě jsem se převalil na druhý bok, čelem k Edmundovi, ale oči nechával stále zavřené. Cítil jsem se překvapivě odpočatě a doufal, že se nedělní den blížil teprve k desáté hodině ranní.

„Je čtvrt na jednu odpoledne," nesměle šeptl a poškrábal se na zátylku, což už jsem viděl, protože se mé oči rychle otevřely nad větou, kterou pronesl. Edmund se podpíral o ruku u mé hlavy a mile se usmíval, ale můj pohled sklouzl k jeho oblečenému tělu.

„Musíš už jít?" Natáhl jsem ruku k šedému tričku, abych si mohl prsty pohrávat s lemem a nedívat se do modrých očí, které by identifikovali můj smutek.

„Za hodinu," odpověděl mi smutně. Skousl jsem si ret, abych nevypustil jedinou slzu, ale nepříjemný pocit mi v břiše přímo gradoval. „Musíš se potom ještě učit do školy," odtušil.

„Měl jsi mě vzbudit dřív," zamumlal jsem a sáhl po tričku, které leželo u mých nohou v posteli.

„Chtěl jsem, aby sis odpočinul. Včera jsi vypadal příšerně," okomentoval úsečně, což mě znepokojilo.

„Vadí ti moc, že jsme to nedělali?" Zoufale jsem na něj zvedl oči, abych dokázal vyčíst jakoukoliv emoci, kterou by mi později neřekl, ale bylo to marné.

Celý včerejší večer jsme strávili v temném pokoji a pouze ojediněle prohodili nějaké to slovo, každopádně se nic, kromě objímání a případných polibků, nestalo. Bylo mi tak neskutečně blbě, že jsem se po celou dobu držel, abych se nepozvracel a sebemenší pohyb mi způsoboval křeč. Možná tomu pomohlo také to, že jsem příliš nevečeřel a pokoušel se celou večeři vyhýbat taťkovi, jenž rozvášněně debatoval s Edmundem, který si to samozřejmě užíval, ale já trpěl.

„Jistě, že ne," rychle odpověděl, abych nenabral podezření. Předtím se ovšem zatvářil dosti kysele.

„Promiň, příště budeme pokračovat, když mi nebude zase tak blbě," provinile jsem šeptl a v hlavě se mi opět zapnul alarm, který dával do pohotovosti všechny svaly v mém břiše, jenž se pokoušely vytlačit obsah žaludku stejnou cestou, jakou připutoval.

„Nech to být," utnul mě. „Bylo ti špatně, nemohl jsi za to." Dlaní přikryl mojí tvář a zpříma se mi díval okatýma očima do očí, aby měla jeho řeč větší váhu.

„Když budeme potichu, tak to můžeme zkusit i teď," vyřkl jsem první nápad, který mi proletěl hlavou, a nebyl ani tak špatný.

„Jsi trdlo." Ušklíbl se a rukou přešel z mé tváře na boky, které jemně, přesto pevně, promnul. „Nevydržíš ani deset vteřin potichu, natožpak vyvrcholení." Cítil jsem, jak se mi po tvářích rozlévá rudá barva. Dokonale mě znal a někdy si i dělal srandu z mého prožívání některých momentů s ním.

„Dobře, přitakal jsem potichu a tím ukončil naší krátkou konverzaci. „Půjdeme se najíst, určitě máš hlad, když jsi na mě musel čekat několik hodin." Rychle jsem se posadil, i když mě velká ruka tlačila k matraci. „Jenom si vezmu župan z koupelny, aby taťka zase neměl řeči typu: musíš se tu promenádovat nahý, když máme návštěvu?" zparodoval jsem hlas svého otce a s úsměvem odhopkal do jedněch dveří, které vedly pouze do mého pokoje a malé koupelny se záchodem, sprchovým koutem a toaletním stolkem s velikým zrcadlem.