Tristan (Mpreg, hybrid)

Teprve sedmnáct 53

„Miláčku?"zašeptal mi u hlavy tatínek, který seděl na okraji mojí postele a prsty mi zaplétal do černých vlasů, které potřebovaly ostříhat.

„Jo?" zamumlal jsem a trochu otevřel oči, aby mi neproniklo tolik světla do očí, ale byl jsem příjemně překvapen, když jsem se probudil do šera.

„Už jsou čtyři odpoledne, měl bys vstávat, abys večer mohl usnout, Trisi," povzdychl si a pomohl mi se posadit. Celé tělo mě bolelo, byl jsem nateklý a břicho se valilo přede mnou, kamkoliv jsem se vrtl.

„Jak se cítíš?" zeptal se opatrně, zatímco mi pomáhal do extra volných plátýnkových kalhot. Normálně jsem si je oblékal sám, ale dnes jsem byl super unavený i po polední pause, kterou jsem si poslední týdny začínal dávat, protože jsem byl k večeru už opravdu hodně zesláblý.

„Pořád stejně," zafuněl jsem, když mi pomohl na nohy. „Už se těším na okamžik, kdy bude ze mě venku."

„Porod je hrozný," upozornil mě, ale to já už věděl předtím, „proto musíme vše včas naplánovat, aby tě nic nebolelo."

„Jsem ve třicátém šestém týdnu, nešlo by to už?" Doufal jsem, že řekne, že jestli budu chtít, odvezou mě do nemocnice klidně hned za týden a miminko už budu mít u sebe a ne v sobě.

„Broučku, tvé miminko je hodně malinké, proto bys měl být rád za každý další den, kdy je ještě v bříšku. Musíš si také říkat, že stále jsi ještě dítě, ale poté, co se ti mimi narodí, už budeš dospělý a budeš mít zodpovědnost za každý krůček toho drobečka. Uvědomuješ si to? Teď jsi ještě poměrně bez stresu, ale až se narodí, budeš nevyspalý, miminko bude plakat, i když nebudeme vědět proč." Pohladil mě po břiše a mírně se na mě usmál. „Pojď se najíst, kluci zatím sestaví tu postýlku, co včera přišla."

Konečně jsem si vybral krásnou dřevěnou postýlku bez nebes, které se mi příčily a které byly přidělané snad i k nočníku. Původně jsem si představoval nakupování ve velkém, ale v suterénu jsem našel vlastně vše, co jsem potřeboval ještě po Jamiem a po mně a Tommym. Jamieho postýlku rodiče darovali Zaynovi po jeho děti. Chtěl jsem si také nakoupit oblečení pro dítě, ale jelikož jsem si nenechal říct, co to bude, musel jsem počkat do porodu.

Na chodě jsem potkal tátu, který nesl s Tommym obrovskou krabici, v níž byly součástky. Jamie nesl nářadí a Trey pobíhal kolem nich s kladívkem, které vůbec nebude zapotřebí, a plyšovým prasátkem v podpaží, které navlékl do starého svetříku, který našel, když jsme prohrabovali šatnu, kde bylo obleční po malém Jamiem. Svetřík zdobily ohavné pruhy všech barev, které bych svému dítěti nikdy nedal, takže jsem byl šťastný, když ho Trey vytrhl tatínkovi z rukou a začal do něj oblékat prase.

V kuchyni na mě čekala odpolední svačina v podobě nějaké buchty a hrnku čaje a...

„Ede?" vydechl jsem překvapeně a okamžitě se k němu přiblížil, abych ho objal. Neviděli jsme se přes měsíc, jen jsme si občas zavolali a psali si SMS.

„Ahoj," zašeptal a nesměle mi objetí opětoval.

„Miluju tě!" zamumlal jsem mu do krku a snažil se k němu namáčknout ještě více, ale Ed mě od sebe tlačil, abych neublížil dítěti. Občas jsem na svůj stav zapomínal.

„Trisi?" ozval se náhle po dlouhé době objímání.

„Ano?" Posunul jsem svoji hlavu na jeho rameni, abych na něj lépe viděl.

„Myslel jsem si, že se na mě zlobíš, když jsem byl u Felixe," řekl velice tiše a položil mi svoji velikou ruku na spodní část zad. „Moc se ti omlouvám."

„Vím, že jsi to dělal kvůli dětem." Přišel jsem si jako neuvěřitelně chápavý přítel, přestože mě pomyšlení na Felixe štvalo. „A já jsem navíc s Felixem mluvil."

„Vím, říkal mi to a bylo mu krajně nepříjemné, že jsi ho viděl skoro nahého," řekl mi tajemství s hrdelním smíchem.

„Viděl jsem ho úplně nahého a viděl jsem ho i při horších věcech, než je klec a molo," zachraptěl jsem od smíchu, ale bylo mi z toho na nic.

„Říkal, že jsi mu přál pro děti jen to nejlepší," řekl Ed, tentokrát však vážně. „Moc si toho vážím, Trisi, a Felix také. Vím, že tobě by to neřekl, ale já jsem viděl, jak je spokojený, když jsi mu řekl, že mu ty děti moc přeješ."

„No... Ehm... Já bych zase nepřeháněj, protože já mu ty děti nijak zvlášť nepřeji, ale nechci, aby byly nemocné a tak... Vždyť víš, Ede," vydechl jsem vyčerpaně. „A přál jsem správně, nebo žádné další dítě nebude?"

„Bohužel." Sklopil hlavu a já hned pochopil.

Felix je těhotný!

Ne! To mi přeci neudělal?!

Uvnitř mě se spustila lavina, ale navenek jsem na sobě nedal nic znát a pouze se nuceně usmál.

„Super," prohlásil jsem, ale chyběla tomu docela šťáva...

„Nechtěl jsem, ale Davis mi nedovolil odejít dřív, než Felixovi to dítě neudělám. Celý týden jsem protestoval a volal panu Rutterovi, aby mě od něj odvezl, ale on není v Británii, a potom, když jsem se s Felixem už konečně vyspal, musel jsem čekat ještě další týden, než se bude moct provést test a potvrdí se, že je Felix opravdu těhotný," obeznámil mě s celou situací a já stále dělal, že mi to nevadí.

„Aspoň, že jsi tak kvalitní a zvládl jsi to napoprvé." Udělal jsem vtípek a oba jsme se začali smát jako blázni.

Ano, tohle byl můj Ed a kvůli němu jsem nechtěl dělat zbytečný rozruch, protože jsem miloval chvíle, kdy jsme byli spolu jako právě teď.

„Já vím, vždyť mi tady roste další důkaz," řekl mezi smíchem a pohladil mé obří břicho, o kterém si všichni mysleli, že je malé na třicátý sedmý týden.

„Kéž by sis ten důkaz mohl nosit sám," povzdychl jsem si a konečně se od Eda odtáhl, abych se mohl posadit na židli a najíst se do sytosti.

„Kdy budeš rodit?" zeptal se Ed, zatímco si sedl naproti mně a pobaveně mě sledoval, když se mi buchta drolila přímo pod rukama a do úst se mi tak dostal pouze zlomek. Co to tatínek, sakra, upekl?

„Netuším, ale tatínek říká, že ještě nejméně dva týdny musím v sobě dítě mít a potom se uvidí," prohlásil jsem znuděně. Mimi bylo fajn, ale těhotenství ne.

„A už sis nechal říct, co to bude?" Modrýma očima mě probodával, ale já jen zavrtěl hlavou. Chtěl jsem mít překvapení. Dokonce jsem nikomu neukázal ani snímky z ultrazvuku už od třetího měsíce, aby nikdo nic nevěděl a nikdo mi to nemohl prozradit. Momentálně jsem nevěděl, jestli to bude hybrid nebo člověk a ani, jestli to bude holka nebo kluk. S jistotou jsem ale věděl, že nečekám dvojčata, jako čekal Felix, takže vyhlídky pro dítě byly dobré.

„Trisi, nechci, aby ses upnul k nějaké představě a poté byl zklamaný," požádal mě.

Nemohl jsem odpovědět protože jsem si, ač nerad, vytvořil v hlavě představu holčičky s hnědými vlásky bez kočičích učí a ocasu.

„Trisi?" zeptal se podezíravě, ale já zavrtěl hlavou, že o ničem takovém nepřemýšlím. „Myslím, že budeme mít maličkého hybrida, chlapečka," řekl mi zasněně, ale jeho představa se držela nohama na zemi – moje ne. Věděl jsem, že je minimální šance, že to bude normální člověk, a dívky jsou mezi hybridy tak vzácné, že by bylo pravděpodobnější, že se v dědečkově sbírce známek objeví Modrý mauricius.

„Jo, asi ano," vydechl jsem, přestože mě svědomí tížilo, že jsem mu neřekl vše. „Myslíš, že bychom to potom mohli zkusit ještě jednou?"

„Co tím myslíš, Trisi?" Natáhl se pro jeden větší kousek buchty, který mi spadl na stůl, a vložil si jej do úst.

Nervózně jsem se usmál a poté rychle zamumlal: „Bylo mi teprve sedmnáct, mohl bych to," - pokynul jsem ke svému břichu – , „ještě jednou stihnout."

Tak co vy na to?