Tristan (Mpreg, hybrid)

Felix ke mně už neodmyslitelně patří 34

Byl pátek odpoledne a já nesměle stál za dveřmi pana Ruttera, v jehož bytě byl pouze Edmund. Domluvili jsme se tak ve čtvrtek při piánu, ale Ed o ničem neměl ani tušení.

Zaklepal jsem poprvé. Podruhé. Potřetí.

Nic

„Edmunde, otevři," naléhal jsem a upevnil ve svém držení krabici s ovocným dortem, který jsem koupil cestou. Ed jej miloval a já se chtěl usmířit, protože jsem stále věřil, že k sobě patříme.

„Už jdu," zamručel nevrlý hlas za dveřmi a já se skoro zděsil. Opravdu to byl Edmund?

„Ahoj, přišel jsem na návštěvu," řekl jsem nervózně, když ve dveřích zarachotil klíč, který Edmund občas dostával na půjčení, když pan Rutter potřeboval například vybrat poštu.

„Pan Rutter tady není," zachraptěl a konečně otevřel dveře.

Nezmohl jsem se na slovo.

Na sobě měl pouze kalhoty od pyžama a ocas, který ochable visel k podlaze, byl naprosto rozcuchaný. Oči podlité krví, opuchlé a s nebezpečným pohledem.

Vypadal naštvaně, unaveně a zároveň mu uštěpačný úšklebek zakořenil pevně ve tváři.

„Přišel jsem za tebou," zašeptal jsem vyjeveně. Až na druhý pohled jsem si všiml přerostlých, zacuchaných vlasů a poprvé v životě viděl Eda s vousy. Nedokázal jsem zakrýt svůj šok.

„Tak pojď," zabručel a bez jediného pohledu na mě zmizel do svého pokoje. Následoval jsem ho.

„Přinesl jsem ti dort," řekl jsem, abych aspoň nějakými slovy přebil nesnesitelné ticho. „Ovocný – ten, co máš rád."

„Nemusel jsi nic nosit," nevrle poznamenal a začal z matrace shrnovat nějaké obrázky nebo fotky. Nevěděl jsem, co to je, protože jsem byl daleko a Edmund mi ještě bránil ve výhledu svojí postavou.

„Chtěl jsem ti udělat radost," přiznal jsem se tiše. „Můžu dojít pro talířky, než si uklidíš ty obrázky."

„Nepotřebujeme talíře," zamručel podrážděně a kopičku fotek položil na noční stolek. „Proč jsi přišel?"

„Chtěl jsem tě vidět. Zeptat se: Jak se máš? Vím, že to teď mezi námi nebylo zrovna dokonalé, ale moc se mi po tobě stýskalo." Posadil jsem se těsně vedle Eda a položil mu ruku na stehno. Byla to pouze drobnost, ale já se mu zase cítil blíž.

„Jak se mám?" odfrkl pobaveně. „Jak si myslíš, že se mám? Od doby, co jsem byl naposledy u svých dětí, jsem zavřený v tomhle debilním bytě. Všichni kolem mě žijí, ale já jsem tady izolovaný a jediný, co jsem dostal, jsou fotky a teď od tebe nějaká buchta. Tyhle milodary si fakt nechte!"

„Ede," vzdychl jsem a automaticky si jej přitáhl do náruče, ale on se odtáhl. „Potřeboval jsem čas, ale neznamená to snad, že už spolu nemáme nic společného, že ne?"

„Já tě mám taky rád, ale myslím, že tohle je konečná. Šílenou dobu ses neozvala, teď najednou přijdeš s dortem a myslíš, že bude všechno při starém? Musíš vzít v potaz, že já mám děti a Felix ke mně už neodmyslitelně patří," rozhořčeně zvyšoval hlas s každým slovem. „Zrovna včera mi přišla nabídka od jeho pána na další oplodnění."

„Že jsi ji nevzal?!" vyjekl jsem. Ed byl stále ještě můj a já nedovolím, aby mi ho někdo vzal.

„Ještě jsem se nerozhodl. Nechci Felixův organismus zase zatěžovat, když teprve před necelými deseti týdny prodělal tak těžký porod," svěřil mi své obavy, ale mě to naštvalo. Neměl se zamýšlet, jestli Felixovi udělá dítě teď nebo potom, měl to rovnou zatrhnout.

„Nedělej to, prosím," zaškemral jsem a náhle mi v hlavě probleskl nápad.

Položil jsem se na jeho postel a rychle si sundal košili od školní uniformy.

„Nepřemluvíš mě sexem," zavrčel, ale malý záblesk chtíče se mu v očích mihl.

„Nevidíš to?" s úsměvem jsem se zeptal a chytl jeho ruku do své, jenž jsem následně položil na své břicho. „Rozhodl jsem se naše maličké miminko nechat."

„Takže už to není hrouda?" zeptal se mrtvým hlasem, ale začínal se usmívat překrásným úsměvem, jenž mě vždy pohladil po duši.

„Ne, je to naše maličké miminko a já chci, aby mělo celou rodinu. Ede, zůstaň s námi, my tě potřebujeme," šeptal jsem a zpříma se mu díval do očí. Vůbec jsem na něj nevyvíjel tlak...

„Budu ti pomáhat, ale nemůžu se jen tak vykašlat na své děti a Felixe," připomněl mi.

„Ale my budeme tvá rodina, Ede. Naše miminko bude potřebovat oba rodiče na sto procent. Nemůžeš takhle pendlovat mezi Ethanem, Elisou, naším drobečkem a mnou," tvrdohlavě jsem si stál za svým a přemlouvavě ho hladila dlaní po tváři.

Ed si mě neurčitě prohlížel s rukou stále na mém břiše. Bylo to vzrušující a já chtěl víc. Nestačilo mi vědět, že se bude Ed o své dítě zajímat, teď byla řada mě.

„Ede, já tě miluji a můžu ti dát vše i bez povolení," narážel jsem na smlouvu, kterou mu poslal Felixův majitel. „Klidně ti to hned teď všechno dokážu," nabídl jsem se smyslně a přisál na jeho plné rty. V první chvíli nereagoval, ale poté se rozjel mnohem víc, než jsem jen mohl čekat.

Nalehl na mě téměř celou svojí vahou, až jsem se nejdříve bál o dítě ve mně. Pevně mě držel, abych se nemohl hýbat a on mě měl v hrsti – bylo to neznámé, ale vzrušující.

Některé věci na mě byly moc rychlé, já však držel, protože jsem Edmunda chtěl zpět za všech okolností. Mé dítě bude mít tátu a já přítele a nikdo, ani Felix a jeho parchanti, nám ho nevezme.

Nechal jsem si stáhnout kalhoty i spodní prádlo a pouze přihlížel, když si Edmund udělal podobné pohodlí. Nemluvil, nelíbal mě, nehladil. Choval se jako Ledová královna, ale kvůli sexuální frustraci za dlouhé týdny mi dovolil, abych byl součástí jeho intimní chvilky.

Naposledy jsem pomyslel na dítě a fakt, že pouze takto získám Edmunda zpět, a za obrovského návalu energie jsem se začal snažit, aby tato chvíle byla jednou z nejlepších chvil v životě.