Tristan (Mpreg, hybrid)

Sardinky 38

„Tak moc tě miluju," šeptal mi Ed do vlasů a já se jen tetelil blahem. „Ani nevíš, jak moc."

Leželi jsme na posteli - já přitulený k Edovi, Ed mi hnědým ocasem přecházel po noze a obsypával polibky mojí hlavu v okolí uší. Vychutnával jsem si každý okamžik strávený s ním a s naším maličkým miminkem.

„Vím, protože já tě miluju stejně," zavrněl jsem mu do hrudi a namáčkl se k němu ještě pevněji, abych mu byl blíž a nespadl z jeho malé postele.

„Mě nejde nemilovat," zamumlal mi do vlasů a smích se z něj dral s každým slovem. Musel jsem se k němu přidat.

„Já vím, ale miloval bych tě ještě víc, kdybys odstěhoval tu blonďatou štětku." Nepatrně jsem se poodtáhl, abych mohl vidět jeho výraz, který se nepříjemně pokrčil, když jsem vypustil svá slova z pusy. Nerad se mnou konverzoval o Felixovi.

„Není štětka," zastal se jej, což mě naštvalo, ale po takovém množství hádek jsem už neměl na nic sílu.

„Ale smrdí tady už skoro týden," povzdychl jsem si a zadíval se na dveře z chodby, které by se měly každou chvíli otevřít a odhalit nám Felixe v celé kráse. „Ede, je sobota a on tu s tebou stále je. Kdy si ho Davis odveze někam pryč? Kamkoliv, jen ať nezůstává tady."

„Nedržím ho tady, ale zřejmě má od Davise určité pokyny, které musí splnit, jinak neodjede," zaúpěl Ed a položil si hlavu znovu na nadýchaný polštář.

„Dokud mu neuděláš další, super-čistokrevné dítě, tak s ním nehneš," řekl jsem naprosto vážně a Ed přikývl.

„Vůbec by mi nevadilo mít kopu dětí, ale s ním už ne," oznámil mi, což mě zahřálo u srdce. Oficiálně jsem z Edmundova místa oblíbenců vyšťouchal blonďatého hybrida.

„Budeš mít tři, to je taky hodně, ne?" zvídavě jsem se zeptal a položil si jeho ruku na své břicho, kde rostlo naše miminko. „Teď do mě trochu šťouchlo!" informoval jsem jej a blaženým úsměvem na rtech.

Začínal jsem s miminkem trochu komunikovat, protože mi učitelka biologie říkala, že děti v sedmnáctém týdnu už slyší, co se kolem nich děje, a to moje do mě i trošku šťouchalo, když se ve mně protahovalo. Bylo to rozkošné a já si s ním často během dne povídal, ale méně rozkošné bylo mé břicho. Vyrostlo mi natolik, že jsem si musel koupit větší kalhoty a dokonce jsem si párkrát vzal i velké triko táty nebo Tommyho.

„Cítíš ho?" podivil se a snažil se nahmatat sebemenší pohyb – už bylo pozdě.

„Jen trošičku," přiznal jsem se tiše. „Doktor mi říkal, že se něco takového může stát, ale nevěřil tomu, protože naše mimi je prý hodně maličké. Na některých stránkách jsem dokonce četl, že prvorodiči dítě takhle brzy vůbec necítí."

„Koupelna je volná," vyrušil nás nevítaný Felix, který se jen ve spodním prádle přihrnul do Edova pokoje.

„Dobře," zareagoval na něj mile Ed a já jen protočil oči, ale tak, aby to Ed viděl. „Dojdu se za chvíli taky umýt. Nemáte ještě hlad?"

„Ne, už jsme jedli," řekl jsem rázně za nás oba a nevinně se protáhl takovým způsobem, že jsem nakonec byl naprosto natisknutý na Edovu hruď.

„Jen jsem se ptal," broukl s úsměvem Ed a políbil mě na čelo. Toužil jsem vidět Felixův výraz. „Felixi, přišla ti zpráva od pana Davise."

„Opravdu?" vyjekl nadšeně. „Najdi mi to!"

Edmund se za mého nepříjemného mručení zvedl, na okamžik odešel pro notebook k panu Rutterovi, poté se vrátil a otevřel vše potřebné, aby si Felix mohl prohlédnout zprávu. Felix s technikou vůbec neuměl – dnes nedokázal bez mé asistence zapnout ani televizi.