Tristan (Mpreg, hybrid)

Jsi hysterický 30

1901 slov - Příjemné počtení! A za názor budu moc ráda :)

Naprázdno jsem polykal v domnění, že se slzy přestanou valit z mých očí, což se ovšem nestalo za celou hodinu a půl, co jsme vyrazili po mém záchvatu úzkosti z Londýna. Doslovně jsem si vyžádal jet za Edmundem, přestože otec ze začátku příliš nesouhlasil, ale můj stav mu nedovolil nic jiného, než přistoupit na mé prosby.

Vlastně se vše stalo tak rychle. Od zprávy, kterou mi otec řekl, utekla celá noc, protože mi až po večeři došlo vše, co mi otec vůbec řekl a já po vysilujícím pláči, během kterého jsem se nedokázal ani převléknout, usnul. Otec mě nechal spát a my vyrazili až dnes, v pátek, na cestu k Edmundovi. Nejprve jsme dojeli k panu Rutterovi domu – doposud jsem byl poměrně v pořádku – kde nám můj učitel klavíru řekl, že Edmund je mimo domov až do večera, kdy pro něj pojede. Nevydržel jsem představu Edmunda, jak to dělá s někým cizím, a sesypal se...

„Už tam skoro budeme, Trisi," informoval mě otec z místa řidiče. Já seděl vzadu s obrovskou spoustou kapesníčků a dalším balíčkem, který mi otec před chvílí podal společně s pitím a jedním sendvičem, který koupil na benzínce ještě teplý.

„Stále nemohu uvěřit, že mi Edmund podobnou věc tak dlouho zatajoval," komentoval své pocity pan Rutter, který se s námi rozhodl jet. Navigoval nás a táta mu na oplátku řekl vše o mně a Edovi. Byl z toho dost vykolejený, neobviňoval však mě, ale Eda. „Byl jsem přesvědčen, že je Edmund dobře vychovaný hybrid a dokonce jsem mu dával i dostatek možností volby, možná to byla hlavní příčina, proč se tolik zvrhl."

„Tristan to také tajil," obhajoval jej otec, za což jsem mu v duchu děkoval, přestože jsem měl chuť svého, teď už nejspíš bývalého, přítele praštit a tu děvku, se kterou to dělal, zabít. „Sice nám to řekl již dříve, ale teprve včera jsme se dozvěděli o druhém otci, respektive: já se dozvěděl o druhém otci." Zlostně se na mě podíval skrze zpětné zrcátko a já opětovně sklopil zrak. „Chci se ti omluvit, netušil jsem, co se v mém domě děje."

„Nikdo z nás to nevěděl. A ohledně peněz, až je dostanu, pošlu ti je zpět. Byla to chyby nás obou, takže to nemůžeme považovat za připuštění a ani bych to tak nenazýval v našem případě." Oni si povídali a já se znovu ponořil do sledování krajina za okýnkem, která byla celá potažená černými mraky, ranní mlha se ještě pořádně nerozpustila a to mě shazovalo do depresí ještě více.

Deset, patnáct, dvacet minut jízdy a auto zastavilo na příjezdové cestě před velkým domem, který, dle pana Ruttera, patřil jednomu ze společníků poměrně známé banky, jenž měla pobočky i mimo zemi. Přepych přímo kapal i z dlažby na cestě, takže ideální prostředí pro majitele hybrida.

Auto již dávno stálo a oba dospělí muži byli venku, ale mně se náhle z vyhřáté sedačky ani za mák nechtělo. Hrál jsem nepřítomný výraz a doufal, že se dokáži stát neviditelným.

„Pojď," přívětivě mi řekl otec a za ruku mě vytáhl. Nemohl jsem protestovat.

Pan Rutter náš příjezd oznámil již v autě, takže jsme za ním suverénně šli až do domu, kde nás služebná usadila do místnosti pro setkávání s hosty, ale vypadalo to jako obyčejný obývák. Dvě pohovky, konferenční stolek, televize, několik skříní a pár exotických rostlin, které kvetly velkými květy, až se mě začal zmocňovat pocit, že jsou umělé.

„Kde je Edmund?" pípl jsem tiše pouze k otci, jenž s hraným úsměvem děkoval za kávu, kterou mu služebná přinesla. Majitel hybrida přišel záhy.