Avengers: Revenge

Prolog

Pouliční zápasy. Po takové době by se to dalo nazvat mým životem.

Naproti mně stojí někdo, kdo je v téhle brandži zřejmě nový. Blonďák, vyšší postava, tělo samý sval, modré oči upřené na mě, levý koutek úst zvednutý do pochybovačného úsměvu.
Kouknu se mu hluboko do očí. Nahodím zděšenou grimasu malé holčičky. Znejistí a rozhlédne se po jednookém chlápkovi, co je tu očividně s ním. Ten na něj kývne. Blonďák se znovu otočí na mě. Pochopím, že tudy cesta nevede. Přestanu se přetvařovat. Pohrdavě se usměju, a kdybych uměla zapalovat očima, zbyl by z něj jen malý uhlík. Ve tváři se mu mihne strach.

,,Ale copak? Chlapeček se bojí?" Polkne. Mezitím rozhodčí započne zápas. Je tu vlastně jen proto, abychom se nezabili. Tady na ulici nejsou žádná pravidla.

S hrdelním křikem se vyřítí na mě. Pěst má zdviženou zhruba na úrovni mého nosu. Zvednu ruku, abych ji zastavila. Napnu svaly a připravím se na náraz do ruky. Než stihne změnit plán, udeří mi do ruky. Sakra! Co je zač?! Silou mě zatlačil o metr dál. Teď pozná co je to můj levý hák. Na pravý sice nemá, ale však on se dočká. Vrazím mu do spodní čelisti. Couvne o dva kroky zpět a vyplivne trochu krve. Publikum okolo jásá.

Dnes je tady v Kleci narváno. Ano, jsme na ulici, ale aby se něco nestalo těm vochlastům a rváčům okolo, je pár, co spolu bojuje v obrovské kleci jen spolu s rozhodčím a pískem na zemi. Kdysi měl asi běžnou barvu, dnes již hraje především rudými odstíny krve předešlých zápasníků. Zpátky k boji. Blonďák se z rány vzpamatoval celkem brzo a znovu vyrazil. Nevím, co od něj čekat. Je silnější než kdokoliv s kým jsem bojovala. Znovu nastaví pěst a útočí. Na poslední chvíli mě ale kopne do břicha a můj plán na obranu je v hajzlu. Lapu po dechu.

,,Ale copak? Holčička to nečekala?" Řekne sametovým hlasem.

Zařvu a vyřítím se na něj. Vytřeští oči a konečně začne ten pravý boj. Kopnu ho do břicha, on ale mou nohu zachytí a otočí ji. Spadnu rukama na zem. Instinktivně mi druhá noha vyletí vzhůru a já zasáhnu jeho bradu. Zavrávorá, já se postavím. Vrazí mi pěstí do břicha. Ignoruji bolest a úder mu vracím. Z počáteční nervozity a neohrabanosti se už celkem oklepal. Uslintaní úchylové okolo řvou a zvedají pěsti jako znak spokojenosti. Vyskočím, ve vzduchu se otočím a sejmu ho ze strany. Skácí se a já znovu vyskočím a loktem dopadnu na jeho hruď.

Ten je kaput. Otočím se směrem k mřížím, rukou si otřu z koutků úst krev a vycením zuby na blonďákova parťáka. Má kamennou tvář. V jeho očích nenacházím ani trochu soucitu s poraženým. Zvedne se a odchází. Za sebou ucítím pohyb. Pohotově se otočím. Ta padavka se zvedá. Jde opačným směrem ode mne. Já vycházím otvorem pro vítěze. Od rozhodčího si vezmu balík peněz inkasovaných za výhru, seberu si svou koženou bundu a za bujarého veselí okolo odcházím postranní uličkou od Klece.

Už mě nezajímá, co se děje okolo. Chci jen domů. Pokud se to dá nazývat domovem. Přebývám v podzemním úkrytu pár ulic od této čtvrti. Není to nic moc, ale je tam teplo, bezpečí a je to moje.

Doufám, že vás příběh alespoň trošičku zaujal a necháte mi tu třeba vote, komentář, ananas,.. Je to na vás:D Máte tam obrázek jak si zhruba představuji Klec, jen publikum je až za zábranou a pár dalších drobností:D

Děkuju za přečtení♥

Vaše Anet♥