Avengers: Revenge

Že by to byl konec?

Vztek, rozhořčenost, touha po pomstě, to vše teď cítím. Nejvíce však zmatenost. Otevřu oči. Víčka mám tak těžká... Stále ve strnulé poloze se rozhlédnu okolo.

Vypadá to tu jako nemocnice. Až na menší detail. Kovová pouta na rukách a nohách. To mezi běžnou výbavu nemocničního pokoje nepatří, ne? Zkusím trhnutím ruce a nohy uvolnit, ale ucítím pouze tupou bolest v hlavě. Fajn, nyní opatrněji. Poskládám si klouby v ruce co nejvíce k sobě a opatrně ruku vytahuji. Plán selhal. Pouta jsou moc úzká.

Odfouknu si pramen vlasů, co mi spadl do očí. Vtom někdo vejde do dveří. Je to nějaký mladý kluk. Je mu sotva 20 let, na sobě má bílý plášť a nakrátko střižené černé vlasy.

,,Dobré ráno slečno. Nebojte se, nic vám tu nehrozí. Máte poraněnou pravou ruku, ale infekce nehrozí, vyčistili jsme ji a obvázali," nevinně se usměje. Je to jen pěšák. Nezkažený.

,,Děkuju," věnuju mu sladký, ale falešný úsměv. ,,Mohla bych tě požádat, o sundání těch pout? Hrozně to tlačí a bolí."

Udělám psí oči. Nervózně se ošije. Prosííím ať to vyjde!

,,Tak dobrá, ale jen na chvíli."

Odepne je. Dám mu hlavičku a on omámený klesne k zemi. Zase ta bolest..

,,Promiň," omluvím se mu, byť je mi jasné, že ten momentálně neslyší vůbec nic.

Odpoutám si ještě nohy a bosá, jen v nemocniční košili utíkám po vylidněné chodbě. Potřebuju se dostat ven. Co nejdřív.

Hlava mi třeští, ale i přes to dávám nohu přes nohu a pokračuju v cestě. Bez rozmyslu otevřu největší dveře, co na chodbě jsou a modlím se, aby tam bylo únikové schodiště.

Tak schválně. Menší kvíz. Co si myslíte, že tam bylo?

a) Naprosto prázdná chodba vedoucí k východu.

b) Obří hala plná lidí s bouchačkami, co se mne pokusí zastavit.

Kdo tipoval b, má pravdu. Všichni se na mě otočili. "Velmi nenápadně" znovu zavřu dveře a zdrhám na opačnou stranu chodby. Tam už ale stojí pětice agentů, za nimiž stojí ten mladý kluk, co mě pustil a ukazuje na mě.

,,To je ona!" zakřičí. Ta banda se rozeběhne proti mně. Otočím se na podpatku – imaginárním samozřejmě, jsem bosá, a mířím opačným směrem. Tam už jsou ale dveře otevřené a na chodbu proudí davy ozbrojenců.

Cítím, jak mi stoupá tep a začínám panikařit. Tikám hlavou z jedné skupiny na druhou. Jsem v koncích. Otočím se o 180 stupňů a jako jediné východisko určím okno. O krok si couvnu a vyskočím.

Cítím, jak mi střepy rozřezávají kůži na různých částech těla. Okolo mne proudí chladný vzduch. Ve vzduchu se přetočím a shlédnu dolů. Pane bože!! Kdybych před chvílí věděla, že skočím téměř z vrcholku mrakodrapu, asi bych i dala facku. Teď už je to ale jedno. Znovu se nešikovně přetočím a už pouze sleduju oblohu. Tohle je můj konec.

Někdo mě mohla zastřelit, umlátit k smrti, uškrtit, mohla jsem umřít při nějakém výbuchu, ale ne. Já musela vyskočit z mrakodrapu. Na vteřinu lituji toho, kdo mé vnitřnosti bude uklízet z chodníku... Ale lituji i všech věcí co jsem neudělala. Nikdy jsem nepoznala své pravé jméno, svou rodinu, svou minulost.

Představuji si, jaký jsem mohla mít život, kdybych byla normální, měla bych úžasné sourozence, skvělé přátele a byla bych šťastná. Zavřu oči a unikne mi jedna jediná slza, do které vložím všechny své pocity, touhy a nesplněné sny...

Cítím, že můj konec se blíží.

Najednou ale narazím zády do něčeho kovového, bolí to, ale myslím, že umírání to není. Otevřu oči. Drží mě kovový muž.

,,Ty jsi ale čipera," řekne. Nemám sílu se bránit, zřejmě si plně neuvědomuji, co se právě stalo. Nechám ho, aby mou malátnou maličkost unášel vysoko, vysoko a pak ještě výš.

Ahoj kulišáci:3

Jsem tu s další částí:) Mimochodem... 200 přečtení, to není možné!!:O Ani nevíte, jak mě každé přečtení, vote a komentář potěší. Všem moc děkuji♥

Vaše Anet:)