Avengers: Revenge

Citům neporučíš

Zaklepu na dveře Tonyho ložnice a opatrně je otevřu.

„Jsi tu?" řeknu a nesměle vejdu do dveří. Vidím Tonyho stát u okna. U jedné zdi leží na zemi rozbitá keramická soška. Zřejmě s ní hodil o zeď.

Zavřu oči a hluboce se nadechnu.

„Tony, já-"

„Nic neříkej," přeruší mě. S pohledem upřeným na zem se otočí. Když zvedne hlavu, vidím slzy v jeho oříškových očích. Píchne mě u srdce.

„Nevěděla jsem to! Chápeš! Omlouvám se ti! Prostě jsem jen chtěla být šťastná!" cítím, že slzy se tlačí už i do mých očí.

„Copak se mnou bys nebyla?" toto mě odrovnalo.

„Ty to nechápeš! Já ho miluju! Cítím to tak. Potřebuju s ním být, je to, jako bych konečně byla úplná! Neumím to vysvětlit!"

„Máš pravdu. Nechápu. A ty zas nevíš, jak se cítím."

„V tom máš pravdu zase ty, nevím," hystericky rozhodím rukama. Tony si odfrkne a znovu mluví.

„Celý svůj život, jsem žil v kobce. Neber to doslova, jen obrazně. V kobce beze světla, jen tma. Všude přítomná tma, v níž žije strach, zoufalství a utrpení. Když přišli Avengers, objevila se v mé kobce malá žárovička. Světlo, které z ní vycházelo, mne chránilo před hrozbami ze tmy, i před mým vlastním šílenstvím z nich. Jenže ta žárovka nemůže fungovat na vždy a já znovu začínal chápat, že tmě neuniknu. Strach kolem mě znovu začínal utahovat svá pouta.

A najednou," lehce se usměje. „Najednou ses objevila ty. Malý plamínek štěstí, lásky a pochopení. Čím déle tam ten plamínek byl, tím více hořel. Z plamínku byl plamen, který dokonce zasáhl i mé srdce. Cítil jsem se v bezpečí, jako by tma už ani neexistovala. Ale dnes, bez varování, plamen odešel. Žárovka přestala svítit. Tma si pro mě přišla. Tedy, ne pro mne, ale mé srdce. Vyrvala mi ho z hrudi a mrštila s ním o zem. A já zůstal sám. Zase.

Už to chápeš? Už víš, co cítím?! Miluju tě víc než sebe! Víc než cokoliv na tomto světě!" Tony brečí a chytl se za hlavu.

Opřu se o zeď a svezu se až na zem. Obejmu si kolena a zavřu oči, ze kterých se mi derou desítky hořkoslaných slz.

Nemám na to co říct. Ten pocit znám. V podobné kopce jsem žila poté, co jsme se s Clintem dostali k Noelovi a i poslední rok svého života. Nikdy jsem nikomu nepřála, aby se do takové kopky dostal. Přitom jsem do ní vrhla jednoho ze svých nejbližších.

„Co jsem to za zrůdu?" zeptám se zoufale polohlasem.

„Ne, to ne! Tohle jsem nechtěl! Prosím neplakej!" vrhne se ke mně a objímá mě jako malé klubíčko.

„Nechci ti takhle ubližovat!"

„To já nechci ubližovat tobě. Přehnal jsem to, promiň," stále mě objímá a oba brečíme.

„To ty promiň. Myslela jsem si, že je vše perfektní, ale zapomínala jsem na city ostatních. Jsem sobec."

„To já taky, ale na rozdíl od tebe to považuju za svou přednost," řekne a já se uchechtnu mezi vzlyky.

„Co bude teď? Nechci tě ztratit."

„Mě se jen tak nezbavíš, neboj," vstane a nabídne mi nápomocnou ruku. Přijmu jí a vstanu též.

Znovu se mu vrhnu do náruče.

„Zapomeneme na to, dobrá?" navrhne.

„To myslíš vážně?" jsem překvapená. Jak to, že je stále tak silný?

„Naprosto," odpoví prostě.

„Děkuju, nechci tě ztratit."

„A kdo by chtěl? Jen se na mě podívej!" rozesměje se, byť vidím, že uvnitř je stále zoufalý. Rve mi to srdce. Tonyho miluju, to bez pochyb, ale trochu jinak než Steva. Když si představím naše společné chvíle, srdce mi vždy poskočí, a když jsem s ním, div mi nevyskočí z hrudi. Nechci Tonymu ubližovat, ale cítím to tak.

„Už bys měla jít," usměje se na mě.

„Dobrá, zatím Tony."

„Zatím Tygřice," zamává a já odcházím.

Ahoj!:3

Od té doby co píšu na Wattpadu, čím dál častěji někoho žádám, aby mě nezabíjel, a proto prosím, nezabíjejte mě:D

Jen se chci omluvit, kapitola měla vyjít už včera, ale měla jsem vystoupení a přijela jsem pozdě v noci, proto jí vydávám až teď:) A zároveň vás chci upozornit, že nevím, jak to bude s další kapitolou, jedu na umělecký kurz... Tak prosím buďte trpěliví:D

Děkuji za vaše vote a komentáře♥

Vaše Anet♥