Avengers: Revenge

Tvrdý fighty

Já vím, už jsem trapná, omlouvám se u každé kapitoly.. :D

Tentokrát je to ale jiné, jelikož mám napsanou asi dvě a půl kapitoly dopředu, ale byla jsem líná a zapomněla jsem... :D

V depresi jsem si na vás vzpomněla, takže tady máte další kapču, pro těch pár lidí, co to ještě čte :DD

Děkuji za každé vote a komentík:3 Ptejte se na co chcete, ráda vysvětlím, objasním, odpovím, pokecám :D

Vaše zahanbená Anet♥

Už snad po dvacáté zápasím s Bonou. Je dobrá. Až moc dobrá. Teprve teď mi došlo, jak moc jsem svou kondičku zanedbala. Protáhnu si naraženou ruku a znovu se připravuji na nával úderů.

„Nechceš se alespoň napít? Potřebuju, abys vydržela co nejdéle."

„Jen ještě jednou," poprosím a ona jen pokrčí rameny.

Rukama naznačí, abych začala.

Přiblížím se, kopnu jí do břicha, natočím se ze strany a chystám se jí vrazit loktem, útok vykryje, chytne mě za ruku a kolenem mi udeří do žeber.

Ustoupím o krok vzad, připravím si pěsti, napodobí mě. Dvakrát se mě pokusí zasáhnout, uhnu a skrčím se, otočím se s jednou nohou nataženou, s úmyslem podrazit jí nohu. Vyskočí, to jsem ale čekala a než dopadne, lehnu si na záda a oběma nohama jí kopnu do břicha. Zapotácí se, ale hned je zase ve střehu. Vyskočím, ale ona mě hned zase srazí na zem. Sedne si na mě a vrazí mi pěstí. Další úder vykryji a otočím jí ruku. Role se obrátí a já sedím na ní. Taky jí jednu vrazím, ale pak prudce zvedne pánev a já přelétnu za ní.

Obě vstaneme a já zatřepu hlavou, abych zahnala únavu. Využije toho a kopem ze zadu mě srazí na zem a já už nemám sílu znovu vstát.

„Moc se rozptyluješ," konstatuje.

„Moje kondička je v háji," zvednu hlavu a znovu s ní narazím na zem.

„Nepovídej," ušklíbne se.

Je v celku v pohodě. Někoho mi připomíná, někoho, kdo mi byl kdysi blízký, ale nemůžu si ho vybavit.

„Co tu po mně vlastně chtějí?" doufám, že mi odpoví.

„Chtějí z tebe udělat tu nejlepší z nejlepších."

„Mají tebe, tak na co já?"

„Mám to brát jako kompliment? Věř, že vše má svůj důvod, ale nejsem oprávněná ti ho sdělit."

„To je řečnická otázka, že? Dobrá, snad se s tím nějak smířím," upřímně se usměju, chápu to, má své rozkazy.

„Přesně tak. Budeš muset," usměje se „A teď pojď, dáme si něco k jídlu a pak nás čeká posilka."

„Jupí," řeknu vyčerpaně se znatelným sarkasmem v hlase, ale sama jsem se k tomu upsala, tak nesmím fňukat.

V pět hodin odpoledne mě Jimmy zase odvádí ke mně do pokoje.

„Jak to šlo?" prolomí ticho. Překvapí mě, že se chová docela normálně a není jen strnulý strážce.

Podívám se na něj, mám svěšená ramena, unavené přivřené oči a z perfektně upraveného ohonu zbyla jen ubohá vzpomínka a něco, co ho jen zdaleka připomíná.

„Neboj, na to si zvykneš."

„Asi máš pravdu. Ale víš, na co si nemůžu zvyknout?" kouknu na něj a pokusím se narovnat. Ucítím tak dvacet bolestných píchnutí a nechci ani pomyslet na ty modřiny, co z toho budou.

„Na co?" ucítím zájem v jeho hlase.

„Na tu hroznou masku co máš na sobě. Ráda se lidem dívám alespoň do očí, když s nimi mluvím," přiznám barvu.

„Tak spolu mluvit nemusíme," je mi jasné, že se mě jen pokouší škádlit, ale i tak hned zareguju.

„Ne to zase ne! Tyhle chodby by bez konverzace dokázaly být pěkně děsivý!" až s přehnaně znatelným hraným panickým strachem vykulím oči.

„Fajn, jen mi slib, že se takhle už nikdy nebudeš tvářit, vypadáš jak zdrogovaný ratlík se schizofrenií," zasměje se zvonivým smíchem. Taky se usměju, ale koutky mi klesnou hned, když si uvědomím, jak moc mi chybí Stevův smích. Měl na mě podobný účinek, jako rolničky o vánočním dni. Jak moc já miluju rolničky.

„Děje se něco?" zeptá se, když si všimne, že jsem se vrátila do své prvotní skleslé fáze.

„Nic... Jen jsem si na někoho vzpomněla," ač Jimmyho vůbec neznám, působí víc než důvěryhodně a navíc cítím potřebu se svěřit.

„To přebolí. Přijdeš tu na jiné myšlenky. A neboj, každý den nebude takovýhle. Bude se ti tu líbit," položí mi ruku na rameno, když se zastavím.

„Proč myslíš?"

„Prostě... Prostě mi věř," zvednu jeden koutek úst a kývnu.

Když mě odvede do pokoje, čeká tam na mě mísa plná exotického ovoce. Mlsně se na ní usměju, ale asi bych neměla sílu to rozkousat. Svalím se rovnou do postele.

„Víš, že je teprve pět, že?" složí si ruce na hruď a zakroutí hlavou.

„Jsem si docela jistá, že někde ve světě je půlnoc, tak mě nech spát," zabručím do polštáře a pak už jen slyším tlumené zavření dveří.