Avengers: Revenge

Baba jedová

Ráno mě zvláštně mrazí na šíji, dost nepříjemný způsobem. Protáhnu se, vstanu, dám si sprchu a obléknu se. Každou chvíli by měl začít trénink, tak se vydávám směrem k tělocvičně.

Něco se děje, cítím to v kostech. A možná to taky bude tím, že slyším hlasy. Z tělocvičny. Ale ne jen Bonin a Jimmyho.

Pomalu se přibližuji, rychle nakouknu do tělocvičny otevřenými dveřmi. Fajn, až moc rychle, neviděla jsem vůbec nic.

„Pojď dovnitř, už čekáme," ozve se ženský hlas. Známý ženský hlas. Paní O, ala baba jedová.

Nasadím poker face a vejdu dovnitř. Kývnu na pozdrav.

Kromě Paní O, je tam Bona, Jimmy a něco jako ochranka složená ze tří mužů a tří žen. Rozhodně nečekala kontrolu už teď. Je příliš brzy. Buď je jen zvědavá, netrpělivá, a nebo se něco děje.

„Předveď, co v tobě je," poví trochu povrchním hlasem a jsem si jistá, že za tou svojí škraboškou nasadila i výraz odpovídající tónu hlasu.

Krapet nervózně se podívám na Bonu, ta jen nepatrně kývne a povzbudivě se usměje.

Krapet si protáhnu ruce a nohy a rukama naznačím, že můžou jít do mě. Paní O proti mně prvně pošle jednu dívku z ochranky. Je maličká, má sotva metr padesát pět a světlé vlasy. Působí hrozně dětsky, ale pod oblečením se jí rýsují svaly.

Zaútočí jako první, je rychlá a mrštná. Párkrát jsem měla problém se jejím úderům vyhnout, ale nakonec končím jako vítěz. S lehkým úsměvem se postavím a čekám, co bude následovat.

Paní O se také usměje, ale trochu víc. A děsivě. Dost děsivě.

„Děje se ně-," nestihnu doříct svůj dotaz, protože na mě pošle zbytek té bandy. Dobrá, tohle bude sranda.

Vyřídím čtyři z nich. Zůstal jen jeden muž. Zhruba o dvě hlavy vyšší něž já a postavu měl jako gorila. Utržila jsem už dost ran, začínám malátnět, ztrácet rychlost a reflexy. Vím, že tenhle souboj nedám a proto to prostě vzdám.

V poslední chvíli očima vyhledám tu tyranku, Olivii, Paní O. Ruce má založené na hrudi a ne příliš zaujatě mě pozoruje. Sklopím pohled a poté se na ní podívám znovu, s čirou nenávistí v očích.

Toto celé se odehrálo za necelé dvě vteřiny, ve kterých si můj soupeř připravil pravý hák. Tohle bude bolet.

Prudce zavřu víčka a očekávám ránu, která je silnější, než jsem si myslela. Propadám se do temnoty, ve které nacházím i uspokojení, ticho a klid.

Probudí mě brnění nohy. Jsem u sebe v pokoji, Bona sedí na židli a Jimmy u mě na posteli.

„Jsi v pohodě?" zeptá se Jimmy, když si všimne, že jsem vzhůru.

„Bolí mě celý tělo, třeští mi hlava, nemůžu otevřít jedno oko a sedíš mi na noze," odpovím a pokusím se posadit. Neúspěšně se zřítím zpět do polštáře.

Bona vstane a podá mi chladivý gel, dám si ho na oko.

„Vypadáš příšerně, vážně," řekne mi.

„Děkuju, taky ti to sluší," odvětím. Následně se mi vybaví předchozí události.

„Co se pak dělo?" zeptám se.

„Myslíš po tom, cos to vzdala? Sakra Theo, mohla jsi ho porazit levou zadní! Nebo... Asi ne, ale mohla jsi to alespoň zkusit! A co to tvoje divadlo na konci mělo znamenat? Nechceme, aby pojala jakékoliv podezření, že něco víš a ty na ní hodíš ten svůj Thea face... Nicméně řekla, že máš měsíc na to, abys místo pěti lidí zvládla minimálně padesát," ignoruji prvních pár Boniných vět a odpovím jí jen na to, co jsem chtěla vědět.

„Cože? Měsíc? Padesát? Tý ženský asi vážně haraší ve věži!"

„Všichni doufáme, že to byla jen metafora, ale ten měsíc ber vážně. Poslední dobou se to prý v Morgue šíří povstalci, Olivia většinu z nich zlikvidovala, ale nemůže to dělat na vždy, jinak by si podkopala autoritu a přišla o všechny lidi. Zvlášť teď, když chce zaútočit na Avengers potřebuje co nejvíc příznivců, takže nemůže ztrácet čas."

„Tohle vypadá na fajn měsíc," zavřu oči a jen poslouchám souhlasné mručení okolo mě.

Dlouho jsem už nic nevydala, ale jsem zpět s novou kapitolou a doufám, že se vám líbí♥

Vaše Anet♥