Avengers: Revenge

Highway to..Bruce?

Vstanu brzo ráno a jdu si na půl hodiny zaplavat. Při odchodu potkám Tonyho.

„Jaká je voda?" zeptá se s úsměvem.

„Osvěžující. Mimochodem, kde má Bruce laboratoř, nebo tak něco?" spojím příjemné s užitečným.

„O deset pater níž. Jo a Theo? Nemáš odpoledne čas? Já, Steve, Natasha a Clint jdeme odpoledne do Central parku. Takovej menší piknik. No a já bych byl rád, kdybys šla..." vypadá nervózně.

„Jasně, půjdu moc ráda," utnu to. Zase se rozzáří jako sluníčko.

„Omluvíš mě? Jdu si zaplavat," změní téma. Jen přikývnu. Sundá si kalhoty, pod kterými má zlato červené plavky a přetáhne si tričko přes hlavu. Na břiše se mu rýsují svaly a já mám možnost si prohlédnout i obloukový reaktor uprostřed jeho hrudi. Rozběhne se a skočí do bazénu. Voda vystříkne až na mě a tak se začnu smát.

Tony se vynoří nad hladinu a zatřepe hlavou ze strany na stranu, aby se zbavil vody, co mu tekla do obličeje. Už se chystám odejít, když se kouknu na hodiny. Není ani osm. Minulost mi neuteče, no ne?

Spustím ručník, co jsem měla obmotaný kolem sebe na zem a skočím stejně jako Tony kufrem do bazénu.

Vyplavu, ale to už se ke mně blíží můj spolupavající a chytne mě za ruku. Přiblížím se k němu. On mi udělá z rukou stoličku a mě dojde, jaký je jeho záměr. Položím mu dlaně na ramena, nohu vsunu do připravené smyčky.

„Na tři?" 

„Tři!" vykřikne nečekaně. Vykulím oči a než stihnu zareagovat, letím vzduchem a následně jsem už zase ve vodě.

Doplavu ke kraji a vyplivnu vodu, která mi natekla do pusy. Tony se div netopí kvůli záchvatu smíchu. Tohle mu nedaruju. Dělám, že vykašlávám vodu. Smích za mými zády ustane a už jen slyším, jak se Tony přibližuje. Ďábelsky se pro sebe usměju. Položí mi ruku na stehno.

„Jsi v pořádku Theo? Promiň, tohle jsem nechtěl," omlouvá se. Otočím se tváří k němu a skočím na něj. Potopíme se oba, já to ale čekala. Vylezu z bazénu ven a pomohu i kašlajícímu Tonymu.

Udeřím ho do zad.

„Díky," zachrchlá.

„Není zač," stále se směju.

„Tak jsme si asi kvit," řekne už normálním hlasem a narovná se.

„No já už půjdu a myslím, že ty máš pro dnešek vody taky dost. Paa," zazubím se a odcházím.

„Tak odpoledne," zaslechnu ještě.

---

Už suchá a oblečená si to štráduju k Brucovi.

„I'm on the highway to hell
On the highway to hell
Highway to hell
I'm on the highway to he-" zarazím se uprostřed slova, když proti mně majestátně kráčí v černé kůži Fury. Měl by se oblékat normálněji. Takhle vypadá, jako kdyby nakupoval ve výprodeji v Příčné ulici.

„Slečno Bartonová,"osloví mě mým příjmením.

„Pane Fury."

„Stavte se za mnou někdy, probereme mou pracovní nabídku."

„Já to beru," vyhrknu.

„Cože?"

„Beru to, už jsem se rozhodla."

„Skvěle!" řekne možná až příliš nahlas.

„To je křeč, nebo se opravdu smějete?" řeknu. Poté mi dojde, co mi vlastně vyšlo z pusy.

„Prosím?" zeptá se už znovu s kamenným výrazem.

„Nic, nic. Já... Já už musím," a zdrhám. Za zády slyším hrdelní smích. On to možná přece jen nebude takový suchar, jak si všichni myslí. Třeba z nás budou kamarádi! Fajn, uznávám, že to už je trochu science fiction.

Ohlédnu se, ale nikdo už tam není. Na konci chodby jsou široké dveře s matným sklem. Stojí na nich bílý nápis Laboratoř a pod tím jméno Bruce Banner. Opřu se do nich a krapet neohrabaně vpadnu dovnitř.

„Theo? Co ty tady?" ptá se mě. Na sobě má bílý plášť a pohrává si s hologramem nějaké částice - tuším.

„Myslela jsem si, že bys mi mohl pomoci si vzpomenout a tak jsem tady," rukama ukážu na celou svou maličkost.

„Mám tu neurostimulační sérum. Mělo by fungovat tak, že zhruba hodinu ti budou s přestávkami naskakovat vzpomínky. Nevím, jak dlouhý časový úsek tvé minulosti za jedno sezení zvládneme, u každého je to jiné, ale měj trpělivost," nervózně polknu.

„Posaď se prosím," ukáže na lůžko na druhé straně laboratoře. Dojdu tam a sednu si. Bruce chvíli něco štrachá ve skladu s tekutinami všech barev. Nakonec vytáhne menší černý kufřík z poslední poličky a vyndá z něj jednu ampulku s narůžovělým obsahem. Už v injekční stříkačce se s ním přibližuje ke mně.

„Je to celkem velká jehla, ale neboj se," řekne.

„Mám pocit, že jsem zažila mnohem horší."

„Dobrááá," protáhne rozpačitě „lehni si a soustřeď se."

„Na co se mám soustředit?"

„Na co chceš," odpoví a vpíchne mi látku do těla.

„Hádám, že mořské víly nejsou to pravé ořechové, co?" podotknu.

„To opravdu ne," souhlasí. V mém zorném poli se najednou objevují černé kaňky, až nevidím nic, než jen neprostupnou temnotu. Najednou se vedle mě rozsvítí lampička. Kde to sakra jsem?!

Hojda vážení:3

Snad se kapitolka líbí:D Taky se tak už těšíte na prázdniny?:( Já děsně... No, nebudu se tu dlouho vykecávat, všichni máte určitě jiné starosti než číst mojí zpověď. :D Tak papa:3

Vaše Anet♥