Avengers: Revenge

První z mnoha

Hlavou mi začnou vířit stovky myšlenek. Proč by chtěl mě? Na co? Je to jen kvůli osobní pomstě? Nebo se za tím skrývá něco hlubšího?

Znervózním ještě víc, když se za Zumarem začnou objevovat žoldáci. Hodně žoldáků.

Pohlédnu směrem, kde stojí Steve. Je ještě zmatenější než já.

„Proč?" zeptám se Zumara.

„Nějakou chvilku už tě hledám, víš? Urazila jsi mě a za to zasloužíš trest. Dokonce jsem na tebe vypsal i odměnu. Pak ale přišli Oni a vše nabralo úplně jiný směr. Chci ti jen pomoct zpět domů malá," úlisně se usměje.

„Kdo jsou Oni?" nic nechápu, jsem v koncích. Co myslel tím domů?

„Vše v čas pochopíš. Teď máš ovšem na výběr. Buď s námi půjdeš dobrovolně a tvůj kamarád možná přežije, nebo to bude po zlém a to bych ti nedoporučoval," Steve stojící vedle mne si odfrkne. Vidím na něm, že chce něco říct, ale zpražím ho pohledem.

„Nestojím o problémy, ale nikam s vámi nejdu," trvám odhodlaně na svém.

„Já si to myslel. No nic, alespoň se pobavíme. Hoši?" mávne na zakuklené žoldáky za sebou. Tohle není dobré...

Spolu se Stevem couvnu o pár kroků dozadu. Najednou za sebou ucítím pohyb. Další skupina je za námi!

Bylo už ale příliš pozdě. Jeden z nich mě chytá kolem krku a snaží se mě odvléct pryč. Dupnu mu na nohu, vrazím loktem do nosu a otočím se k němu čelem. Mezitím Steve taky nezahálel a pustil se do hloučku za mnou.

Hbitě se otočím na svého soupeře přede mnou, který se již stihl vzpamatovat. Napřahuje se na ránu pěstí, já se skrčím a při otočce v dřepu mu podkopnu nohy. Postavím se a zasadím mu posední úder do hlavy.

Slyším skřehotavý smích z povzdálí. Zumar.

Okolo mě se již seskupuje menší kruh bojovníků. Chtějí nefér boj? Mají ho mít. Vyskočím a ve vzduchu udělám rozštěp. Trefa přímo do černého, pokud víte, co myslím... Dalšímu zlomím nos. Stále je na tom líp než předposlední žoldák. Ten už nikdy nevstane.

Poslední ovšem vytáhl kudlu.

„Ale no taaak..." protáhnu, než ho i přes jeho snahu skončí v bezvědomí.

Rozhlédnu se. Steve se horko těžko brání, Zumar se stále směje, další soupeři jsou na cestě. Hledám východisko. Vzpomenu si na svůj Glock v kabelce. Ta už nevisí na mém rameni, ale je pohozená opodál. Zřejmě jsem jí ztratila při jednom ze soubojů.

Jen tak tak k ní doběhnu, abych stihla obklíčenému Stevovi zachránit krk. Rychle za sebou střelím útočníky do hlavy. Ty, na které už nezbyly kulky, vyřídíme ručně.

Tak počkat. Něco je špatně.

Zumar se přestal smát, ale to rozhodně špatné znamení není, už se to nedalo vydržet. Je to něco jiného. I Stevovi už to šrotuje.

„Zbraně... Proč sakra nepoužili zbraně?" zeptám se ho.

„Nevím, jestli to chci zjistit," odpoví Steve.

Jen to dořekne, za Zumarem se objeví další chlap. Protentokrát už s bazukou. Za ním přichází další tři se samopaly. Naše vyhlídky nejsou zrovna dobré.

„Mě klidně zabij, ale jeho ušetři!" snažím se zachránit život alespoň jednomu z nás. Steve na mě zděšeně pohlédne.

„Na to ani nemysli, jestli má zemřít jen jeden z nás, budu to já!" vykřikne. Normálně by mě asi zahřálo u srdce, teď je to ale jiné, nemůžu ho nechat to udělat.