Avengers: Revenge

Pirát a mutantní koťátka

Flashback:

Nervózní kráčím tmavou ulicí, nevím, co mě čeká. Proboha, co mě to napadlo. Jdu se rvát s chlapama, kteří mají přinejmenším o 50 kilo víc než já. Blbej, blbej, hodně blbej nápad.

No, musím to risknout. Zhruba 10 metrů od klece nasadím sebevědomý výraz a kráčím vpřed. Dojdu k rozhodčímu.

,,Chci dovnitř."

,,Děvky mají revír jinde," odvětí. Tohle neměl. Vrazím mu pěstí. Pod nárazem se otočí. Vyplivne krev a otočí se zpět na mě.

,,Mají všechny děvky takovouhle ránu? Chci dovnitř." Nevypadá, že mě tam chce pustit. Z publika ožralů a rváčů se ale ozve pískání.

,,Pusť ji tam, ať se pobavíme," zařve někdo. Rozhodčí jen naštvaně kývne a odstoupí od vchodu.

Vejdu dovnitř. Z rohu se vynoří chlap s pološíleným úšklebkem. No to potěš koště. Vážně? Nepovažuji se za nejmenší, mám tak 170 centimetrů, ale on má minimálně dva metry. O krok ustoupím a z publika se ozve smích. Polknu. Zavřu oči. Uklidním se a tep mi klesne na klidovou hodnotu. Fajn, jde se na to.

Přistoupí a ožene se po mě pěstí, skrčím se a téměř breakdancovým krokem mu podkopnu nohy a on se zřítí na zem. Obkročmo si na něj sednu a mlátím ho hlava nehlava. Ovšem stačila chvilka nepozornosti a chytá mě za ruce a odhodí stranou. Narazila jsem si žebro. Bolí to jako čert, ale zvednu se, především díky vědomí, že to bude bolet ještě víc, pokud zůstanu ležet.

Hromotluk se rozběhne proti mně. Je sice silnější, ale rychlost mezi jeho přednosti nepatří. Rozběhnu se proti němu. V tváři se mu objeví výraz zmatení, ale než stihne zareagovat, skočím, vzůru nohama se odrazím od jeho ramen a přistanu na špinavém písku v rádoby superhrdinské póze. Zvednu se, otočím, on už je zhruba jen dva metry ode mě. Kopnu ho do břicha, zavrávorá a předkloní se. Na tváři se mi objeví grimasa plná očekávání a vítězství.

Možná je přeci jen tohle parketa. Vyskočím a uzemním dalším výkopem. Tohle nerozdýchá. Leží a jediný pohyb na který se zmůže je těžké zvedání hrudníku pří dýchání.

Teprve teď si uvědomím, že kolem je naprosté ticho. Rozhlédnu se a v tu ránu se okolím rozezní nadšený řev. I přes bolest se směju jako malá holka. Přijdu k rozhodčímu a ten mi s otevřenou pusou podá balík peněz.

,,Bylo mi potěšením spolupracovat," sladce se na něj usměju a odcházím.

A zhruba takhle to všechno začalo. Od té doby jsem v Kleci dost často. Jsem obdivovaná a zároveň nenáviděná. Dost cápků, co jsem už porazila, na mě mají políčeno. Nejeden se mě pokusil zabít mimo Klec. Proto jsem od Zumara začala odebírat zbraně. Sem tam se ve mne objeví i touha někomu pomoct, takže když to shrnu, zmařila jsem několik znásilnění, většinou hromadných, pár přepadení a nějakou tu vraždu. Můžeme říct, že si tak udobřuju karmu.

No, pojďme řešit aktuální téma. Ozbrojená se vracím zpět na místo akce.

Dvanáct chlapů. To dám. Urychleně se vracím zpět a party může začít. Yeaaa.

Přitisknu se zády ke zdi, za jejímž rohem se nachází cíl. Teda cíle. 12 cílů. Jdem na to. Vyjdu ze svého úkrytu. Střílím a zároveň se snažím živá dostat na druhou stranu ulice, kde stojí auto, které bude sloužit jako provizorní úkryt. Jedna, dva, tři, čtyři, pět. Sedm zbývá (těžké počty..). Nakloním se a trefím dalšího. Kolem mě prolétne pár kulek. Málem mi přistřihly vlasy! Teď hodlám zopakovat manévr přejití na druhou stranu ulice. Zvednu se. Jeden zrovna drží vysílačku u pusy a něco říká. Pohotově mu ji vystřelím z ruky. Nevím, co všechno stihl říct, budu počítat s nejhorším. Musím si pospíšit.

Sestřelím další tři. Už jen tři. Jeden to schytá do hlavy, povedená trefa, v duchu se pochválím. Dalšího střelím do nohy. Zařve bolestí a skácí se k zemi. Poslední co stojí na nohou, vystřelí přímo na mě. Vidím to jako ve zpomaleném záběru. Skáču stranou, ale ne dostatečně rychle. Škrábne mě na ruce. Pocítím pálení a bolest. Zatnu zuby.

Vystřelím a cíl neminu. Procházím kolem mrtvých těl a mé podrážky bot jsou celé od krve.

Když procházím kolem žoldáka, který má prostřelenou nohu, dorazím ho.

Spustím vylepšený systém otevírání vstupu do úkrytu a vběhnu dovnitř, rychle seberu šíp vystavený na poličce, naposledy se rozhlédnu a utíkám pryč.

Zhruba 300 metrů od úkrytu zpomalím a otáčím se kolem sebe.

Poté narazím do něčeho měkkého. Že by začali dávat na zdi molitan?

Stále s obličejem v neznámém prostředí přemýšlím, co by to tak mohlo být. Nechám se podat... Vyhlédnu.

Oh, svaly. Noo můžete hádat, kdo to je... Naše blonďatá padavka.

,,Pojď se mnou," řekl. Ten na to jde teda sakra rychle.

,,Hele ráda bych si s tebou pokecala o životě, rýžových kedlubnách a mutantních koťátkách, ale zrovna moc času nemám, takže uhni," obešla jsem ho s plánem se vzdálit, než zkusí něco víc.

Zpoza rohu vykoukne pirát, jeho bezcitný parťák.

,,Dva na jednu? No tak, buďte gentlemani!"

,,Nechceme vám ublížit, jsme tu pro vaše dobro," odvětí s ledovým výrazem.

,,Jo a Yetti čeká v autě ne?" zas tak blbá nejsem. Blonďásek asi neunesl prohru, tak se mě chce zbavit.

,,Tak tedy ne. Steve?" pohlédne pirát na blonďáka. Ten se ke mně nebezpečně přibližuje. Otočím se na stranu a kopnu ho do nosu. Chytne se za ně. Otočím se, abych se vypořádala i s tím druhým, Ten ale v ruce drží pistoli a než stihnu zareagovat, vystřelí.

Tak jsem tady s další kapitolkou:3 Doufám, že se líbí.

Co si myslíte, že se stane?

Vaše Anet:3