Avengers: Revenge

Zase ty?

Včerejší piknik byl ještě lepší, než jsem čekala. Takhle jsem se nebavila už hodně dlouho. Rozhodla jsem se, že odpoledne se půjdu projít po městě. Proč taky ne? Mohla bych se stavit do nějaké kavárny a ochutnat místní zákusky.

Tony trval na tom, abych si do kabelky dala alespoň Glock 42. Je pravda, že i já se tak cítím jistěji.

U východu pozdravím vrátného pana Morrise, kterého mi včera Avengers představili. Je to hrozně milý chlapík.

Přejdu ulici a zabočím doprava. Ujdu zhruba padesát metrů, když zahlédnu Steva, jak kouká do výlohy cukrárny. Potichu se k němu přikradu a těsně za ním promluvím.

„Že by i pan dokonalý někdy zhřešil dortíkem?" Steve sebou trochu cukne a otočí se. Jen co na mě pohlédne, na tváři se mu rozlije vřelý úsměv.

„Co ty tady?" ptá se, ale jeho úsměv nemizí.

„Jen jsem se chtěla projít a navštívit nějakou kavárnu. Co ty?" napodobím ho a culím se jak sluníčko.

„Měl jsem v plánu si jít zaběhat, ale tvůj plán zní mnohem lákavěji. Mohu se přidat k tvé výpravě?"

„Jak bych jen mohla odmítnout?" nahnu hlavu na stranu. On se narovná, stoupne si čelem k ulici a nabídne mi rámě. Pobaveně povytáhnu obočí a rámě přijmu. Oba děláme schválně rázné kroky a vypadáme jako parodie na pár ze starých časů.

„A jakpak se vám dnes spalo, lady?" zeptá se povýšeným hlasem a mrkne na mě.

„Příšerně sire! Celou noc jsem se jen převalovala ze strany na stranu. Myslím, že budu muset požádat o dalších deset polštářů!" hraju s ním. Myslím, že nafoukanějším hlasem jsem ještě nemluvila.

„Děsné!" vyhodí rukou do vzduchu „ Jste opravdu statečná žena. Ale i přes to vše vám to nesmírně sluší lady," sjede pohledem po celé mé maličkosti. Začnu se červenat.

„Že vás to ještě překvapuje, sire!"zakroutím očima.

„Oh, upřímně se vám omlouvám. Mohu vás jako důkaz toho, že mě to velice mrzí, pozvat do nejlepší kavárny v New Yorku?"

Vaši nabídku přijímám," řeknu se zbytkem hraného uražení. To už ani jeden z nás nevydrží a propukneme v hlasitý smích přímo na ulici. Spoustu lidí na nás nechápavě pokukuje.

Když se trochu uklidníme, pokračujeme v cestě.

„Jak je to ještě daleko?" zeptám se.

„Půl kilometru, ale jestli chceš, znám zkratku. Ovšem, budeme muset překonat pár překážek..." řekne tajemně.

„Beru!" to bych to nebyla já, abych nesouhlasila.

Steve najednou prudce zahne do postraní uličky. Rozběhnu se s veselým úsměvem za ním. Najednou se před námi zjeví zamčená brána. Steve nezpomaluje, naopak. Vyskočí na popelnici u brány, odrazí se a překážku hravě překoná. Napodobím ho.

Slyším štěkat psy. Zanedlouho je i spatřím. Dva rotvajleři. Kouknu se na Steva, ten už ale vyskočil na požární schodiště paneláku v uličce a podává mi ruku. Rozběhnu se a skočím. Zachytí mě a bez problémů vytáhne. Nutno dodat že na poslední chvíli. Jeden ze psí ochranky už se v duchu viděl, jak okusuje můj kotník. Po schodišti vylezeme na střechu.

„Jsi v pohodě?" zeptá se Steve starostlivě.

„Jen díky tobě," pokynu mu. Pokračujeme v cestě.

Přeskočíme na vedlejší střechu. Připomene mi to staré časy. Po požárním schodišti tohoto domu slezeme dolů.

„Už jen kousíček," zhodnotí Steve.

„Tohle bylo naprosto super! Děkuju!" skočím mu kolem krku. Položí mi ruce na pas. Po chvíli se odtáhnu. On mě ale nepouští. Instinktivně sjedu pohledem na jeho rty. Začneme se k sobě přibližovat.

V tom se ozve potlesk. Oba se podíváme směrem, odkud potlesk vychází. Vyděšením o krok couvnu.

„Zumar," unikne mi z úst. Steve se na mě zmateně podívá.

„Dlouho jsme se neviděli, Tygře. Je celkem obtížné tě sehnat samotnou," poté znechuceně pohlédne na Steva „Tedy, téměř samotnou."

„Co chceš?" křiknu.

„Tebe," cítím, jak se Steve vedle mě napnul.

Ahoj lidičky:33

Já vím, zase jsem to utnula v zajímavé části, ale mě to nedalo:D Líbí se vám, jakým směrem se to ubírá?:O Děkuju za názory♥

Vaše Anet♥