Avengers: Revenge

Minulost a budoucnost

Achoj všichni:3

Dlouho jsem nic nevydala, já vím, ale neukamenujte mě prosím, svou smrt si představuji jinak:D

Jinak doufám, že se bude kapča líbit a brzo vydám další:3

Vaše Anet♥

Po zápasu a příjemné konverzaci se Stevem, jsem si ještě zaboxovala a poté odešla vyhledat Clinta. Po čtyřiceti minutách hledání jsem se chystala vše vzdát, když mě najednou něco napadlo.

„Jarvisi?" za pokus to stojí ne?

„Mohu vám nějak pomoci slečno?" odpověděl příjemný hlas. Ďábelsky jsem se usmála.

„Kde se právě teď nachází Clint?"

„Ve dvacátém osmém poschodí na střelnici. Chcete přivolat výtah?" ať je to kdo (co) je to, začínám ho mít ráda.

„Jestli by to bylo možné..." nechtěla jsem být nezdvořilá.

„Samozřejmě. Mám dát agentu Bartonovi oznámit váš příchod?"

„Můžu tě poprosit, aby sis to nechal pro sebe? Chtěla bych ho překvapit," odpovím nadšeně a nedočkavě.

„Už chápu vaše záměry," odpoví tajemně.

„Výtah je připraven, slečno," dodá po chvíli.

„Děkuju mockrááát," protáhnu schválně a už pádím dovnitř.

Zmáčknu číslo 28 a netrpělivě přešlapuji z jedné nohy na druhou. Výtah zastavuje a já mám nepříjemný pocit v žaludku. Hned co se otevřou dveře, vyjdu ven a ocitnu se zhruba čtyřicet metrů od Cinta. Stočím pohled doprava k výstavce s luky. Vyberu si kladkový luk umístěný úplně vlevo. Na záda si nasadím toulec a jdu směrem k mému cílu.

Je mi jasné, že Clint už o mé přítomnosti ví, i tak se snažím být co nejtišší, abych nenarušila atmosféru.

Když už jsem jen metr od něj, napíná zrovna tětivu a s neuvěřitelnou lehkostí vyšle šíp přímo do pohyblivého terče. Poté se na mě otočí se zářivým úsměvem.

„Zdravím Theo, co ty tady?" zeptá se.

„Přišla jsem za tebou, popovídat si a tak," sklopím nervózně pohled na špičky svých tenisek.

„Hoyt Carbon Element G3. Dobrý výběr. Použila jsi za poslední rok někdy luk?" změní téma, když si všimne mé reakce.

„Vlastně ne," odpovím a pohlédnu na tu hračičku, co držím. I přesto se s ním v ruce cítím tak jistě...

„Zkus to," pokyne hlavou k terči a zaujatě mě sleduje.

Hlasitě polknu. Bojím se, že se mi začnou potit ruce. Napodobím postoj, který měl předtím Clint, vytáhnu šíp. Jemně ho uchopím a zaháknu jeho končík do tětivy, tu napnu, stejně jako všechny svaly v těle. Hluboce se nadechnu a spolu s výdechem vypustím šíp. K mému překvapení proplul vzduchem přímo do terče. A tak jen stojím s čelistí až někde v přízemí a koukám na to, co se stalo.

„Já to věděl! Věděl jsem tooo! Pořád to v sobě máš! Nic se nezměnilo! Tedy... Téměř nic, ale to se napraví!" chrlí ze sebe bráška a mačká mě k sobě v pevném objetí.

„Ne-nemůžu d-dýchat," zasípu.

„Oh," položí mě zase zpět na zem „omlouvám se."

Odkašlu si a pak mi konečně dojde, co to říkal.

„Já v tom byla dobrá už dřív?"

„Nejlepší! Tedy skoro, až na mě samozřejmě," vychvaluje se pyšně. Zazubím se.

„To ty jsi mě to učil?"

„Neposadíme se? Tohle bude na dýl," usměje se smutně. Souhlasně přikývnu.

„Jako malý jsem byl dost problémové dítě. Ty jsi byla naopak ztělesněním snad veškerého dobra na zemi. Jelikož jsme ale byli sourozenci, nechtěli nás rozdělovat, a proto nás pokaždé rodiny brali jako celek. Nikdo mě ale dlouho nezvládl, tak jsem se rozhodl utéct. Přidal jsem se k cirkusu, strávil jsem tam rok. Když jsme zase projížděli naším rodným městem, chtěl jsem tě navštívit. Ty jsi se o to ale postarala sama a po mém vzoru utekla. Přidala jsi se k nám. Stali se z nás dokonalí akrobati. A při práci se zbraněmi jsme měli dva učitele. Jeden z nich, Swordsman, nás ale začal využívat při loupežích. Jednou se to ale zvrtlo. Mělo to být téměř prázdné skladiště, kde si měli dva pouliční gangy vyřizovat svoje kšefty a předat si peníze. Nedopadlo to tak, jak mělo a oba nás zajali. Naneštěstí jedni nebyli jen nějací gangsteři, ale parta obchodující s extrémně dobře vycvičenými lidmi. Zajali nás a mučili, jak fyzicky, tak i psychicky, zároveň jsme byli nuceni se zlepšovat. Když přišlo na konečnou fázi, kdy nám měli vymazat paměť, povedlo se mi utéct. Než jsem ti ale stihl přijít na pomoc, bylo už pozdě. To sérum ti kolovalo žilami, a ty si se svíjela v křečích. Zklamal jsem. Ten šíp, který jsi měla u sebe, byla jedna z mála věcí, které ti nechali. Válel se poblíž a já ti ho dal do ruky pro případ nouze, kdyby se k tobě někdo moc přiblížil. Do místnosti se ale vřítilo komando vojáků a netuším, jak se to stalo, asi jsem chvíli nedával pozor, prostě než jsem se stihl otočit, byla jsi pryč. Poslední co jsem zjistil, bylo, že tě nějaká banda odvážela dodávkou. Nevím co se dělo pak, jestli jsi vůbec ještě živá. Hledal jsem tě hrozně dlouho, později jsem se přidal k Avengers. O tom, že mám sestru, věděla jen Natasha. Jinak jsem to nikomu neřekl. Neměl jsem ani tvou fotku, rodný list, nic. Zmizela jsi ze všech záznamů, nechápu jak je to možné. A ještě něco nesedí. Stalo se to, když si bylo osmnáct. A co se ke mně dostalo od Furyho, pamatuješ si jen poslední rok. Což znamená, že musíme zjistit, co se s tebou dělo poslední tři roky. Ale na tom teď nesejde, jsem tak rád že jsi zpátky!"

Vrhla jsem se mu do náruče. Už jsem nevydržela ten nápor citů a rozbrečela se. Seděli a objímali jsme se tak asi 5 minut. Nakonec jsem se rozhodla.

„Musím si vzpomenout. Hned zítra půjdu za Brucem," zvedla jsem hrdě bradu a Clint horlivě přikyvoval.

Ať už se se mnou dělo cokoliv, musím to zjistit.