Avengers: Revenge

Jarvis, váza a AC/DC

Nečekaně lehce přistaneme v nejvyšším patře mrakodrapu. Teprve teď si všimnu velkého nápisu STARK. Můj zachránce mě položí, ale okamžitě se mi podlomí kolena a já skončím na zemi. Kovový muž ke mně pohotově přiskočí a pomůže mi vstát. Podívám se na svá odřená kolena.

Neznámý si odundá obličejovou část obleku. Skrývá se pod ní velmi dobře vypadající muž. Je vidět, že o sebe pečuje. Jeho elegantně střižené vousy zvýrazňují čelist. V očích se mu míhají jiskřičky.

,,Jsem Tony Stark. Rád tě poznávám. Než zase něco zkusíš, chci ti říct, že oblek už mám nabitý jen na jedno procento, další tvůj seskok bych už asi nezvládl," věnuje mi starostlivý úsměv plný očekávání.

Je mi jasné, že teď nemám šanci se odtud dostat a vzdám to. Poraženecky skloním hlavu.

,,Co se mnou teď bude?"

,,Nic hrozného," nevím proč, ale mám potřebu mu důvěřovat.

Má touha urychleně opustit tuto budovu zmizí. Rozhlédnu se.

,,New York je překrásný že?" zeptá se jen tak mimochodem.

,,Ano," jeho otázka mě překvapila.

,,Byla jsi tu už někdy?"

„Já..Já nevím," otočím se a chci jít někam jinam.

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout," zní tak nenuceně.

„To je dobrý," usměju se. Přepadne mě únava, a tak si mohutně zívnu.

„Pojď, seženu ti pokoj," kývne na mě, abych ho následovala. Udělá krok, Když v tom se mu oblek otevře a on z něho jakože nic vystoupí. Zastavím se a pár vteřin zaraženě koukám na prázdný oblek.

„No tak, pojď už," křikne. Zatřepu hlavou, abych se probrala a mírným poklusem ho doženu.

„Jarvisi? Dej Furymu vědět že se o ní dnes postarám," řekne Tony.

„Ano pane, mám zavolat doktora Bannera?" ozve se odnikud. Instinktivně se oženu dozadu a shodím vázu. Vypadala draze. Ale nee... Čas na další pokus o útěk. Unaveným během zahájím úprk. Jsem skoro u nějakých dveří, když se ozve:

„Počkej! Stejně jsem tu vázu neměl rád!" Váhavě se otočím.

„Pojď, ošetříme ti ta zranění. Jarvisi nikoho neposílej, tohle zvládnu," řekne. Vysíleně si kecnu na zem a už nemůžu dál. Uslyším přibližující se kroky a pomalu zvednu hlavu. Tony mi znovu pomůže vstát. Podepře mě a posadí na sedačku. Je tak měkká...

„Ještě chvíli vydrž," křikne a zároveň mě probere z transu. Vezme vatové tamponky namočené v desinfekci a opatrně mi ošetří každou ranku. Pár větších obváže obvazem a nový obvaz mi dá i na zraněnou ruku. Do dlaně mi vtiskne prášek proti bolesti a sklenku s vodou, ani jsem si nevšimla, že pro ni došel. Nikdy se o mě takhle nikdo nestaral, a to jsem byla častokrát zraněná několikanásobně hůř.

Odvedl mě do nějakého pokoje, moc jsem se nerozhlížela, upoutala mě postel.

„Na," řekl a podal mi nějaké tričko „omlouvám se, je moje, ale snad postačí, nic jiného jsem takhle narychlo nenašel. A mimochodem, ten hlas, tedy Jarvis, neboj se ho."

Pohlédnu na tričko a kývnu na znamení souhlasu, na víc se nezmohu.

„Dobrou," špitne a odejde. Může být maximálně deset hodin ráno, spala jsem na té ošetřovně, nebo co to vlastně bylo, ale znáte to, padání z mrakodrapu vysiluje.

Z posledních sil si sundám potrhanou nemocniční košili a obléknu si tričko s nápisem AC/DC. Je mi trochu volnější, ale je pohodlné. Poté už vysíleně padám do postele, připravená na několik hodin plnohodnotného spánku.

Zdravím:3 Taky je tu někdo, kdo má fóbii z vaty?:x Já jí nemůžu ani vidět, už jen to slovo mi způsobuje husí kůži:DD Máte taky někdo nějakou divnou fóbii?:D Mimochodem.. viděli jste deadpoola?:O Já ho naprosto miluju, už jsem ho viděla 2x a chci znovu:3

Doufám, že se kapitolka líbí:3 Počet přečtení rychle stoupá a mě to neuvěřitelně těší, takže vám děkuji z celého svého marvelovského a "spisovatelského" srdíčka ♥

Vaše Anet:)