Avengers: Revenge

Pár úvah

Je mi jasné, že u mého obydlí na mě bude čekat menší uvítací výbor, takže se opatrně přiblížím a obhlédnu situaci, pokud to bude možné. Pokud ne, vezmu si těch pár zbraní, co mám pečlivě schovaných po okolí pro případ nouze, která zřejmě nastala a někam zmizím. Ptáte se, jaktože Zumar ví o mém úkrytu? Je to prosté, dřív jsem nebyla tak opatrná a jeden z jeho poskoků mě sledoval do mého obydlí. A proč jsem se nepřestěhovala? No, zrovna mnoho opuštěných podzemních úkrytů v tomto městě není.. Ale to, že o tom mém někdo věděl, mě až donedávna neohrožovalo. Zumar je sice parchant, ale své platící zákazníky obvykle neohrožuje.

Starostí mám víc než dost, ale ani tak si neodpustím přemýšlet o tom, co donutilo Zumara žádat o jeho peníze tak brzo.. Něco se zřejmě děje. Něco velkého, čeho se bojí i on. Což znamená, že musím zmizet, dokud to jde.

Jak jsem předpokládala, u vchodu do mého milovaného domečku stojí dvanáctičlenná skupina ozbrojenců. Za normálních okolností bych jen možná i zvládla, ale jsem prakticky neozbrojená, nemám šanci.

Nenápadně se přikradu ke kontejneru o ulici dál, vytáhnu několik uvolněných cihel ze zdi vedle něj a vyndám pár zbraní a munici. Hned se cítím jistěji.

Je jasné, že se tam musím vrátit. Je tam něco, na čem mi hodně záleží. A záleželo mi na tom i před tím, než se TO stalo. A co myslím tím TO? To že neznám své skutečné jméno už víte. Jak se to stalo ale ne. Nevím to ani já. Sem tam mám nějaký záblesk vzpomínek. Vidím tělocvičnu, zbraně, lidi s rozmazanou tváří, a pak jak jsem připoutaná na lehátko a přibližuje se ke mně nějaká injekce s nechutně zelenou tekutinou. To je vše co si pamatuju z dřívějška. Nevím ani kdy jsem se narodila. Smutný co?

Hádám, že nikdo z vás se ještě neprobudil na ulici, nepamatujíc si ani vlastní jméno. (Špatné zkušenosti s alkoholem se nepočítají.) Nevěděla jsem co dál, prostě jsem jen tak chodila po městě a hledala něco, co vím, co je a kde je. Nic. Jako bych se znovu narodila. Bez vzpomínek. Mé tělo ale nezapomnělo. Zhruba po týdnu přespávání kde se dalo, kradení jídla a celkového živoření mě napadla nějaká banda podnapitých puberťáků. Raději ani nepřemýšlím nad tím, co měli v úmyslu, ale reflexivně jsem se začala bránit. Jako bych své tělo viděla z pohledu jiné osoby. Noha letí sem, ruka tam a nakonec zůstanu jediná, co stojí.

V tu chvíli mi to přišlo super, postupně člověk zjistí, že tak super to není. Nevím, co jsem dělala předtím, ale kdykoliv někoho zmlátím, necítím výčitky, jako bych v tu chvíli byla bezcitná. To už je spíš děsivé. Ale dalo se toho využít. Po nalezení ukrytého opuštěného podzemního bunkru jsem se už neměla tak špatně. Mimochodem, našla jsem ho náhodou. Naštvaná na život jsem kopla jedné plechové desky, ta spadla, vrazila do nějaké kovové věci na zemi – tvarem připomínala puk, spustilo to systém kladek, který odsunul cihlovou zeď. Prvotní reakce byla: Cooo?! Následovaná slovem: Hustýýý! A nakonec přišlo: Jdu tam.

A zhruba takhle jsem si obstarala domov. Jo, musela jsem v něm vychytat pár much a tím nemyslím jen tu přemíru hmyzu, co tam byla. Chtělo to lepší bezpečnostní systém, nějaký nábytek a tak dále. V tu chvíli přišel další problém. Peníze.

Prostituci jsem zavrhla v první řadě. Své tělo nikdy prodávat nebudu.

No jo, ale co teď? O existenci Klece jsem věděla, ale zúčastnit se boje mě napadlo až teď. Přinejhorším skončím jen mlácená. Možná polomrtvá. V kómatu.. Zatracený pesimismus.

Ale nezbývalo mi nic jiného, než to risknout.

Ahojda:)

Dneska jen kratší kapitolka o ničem, ale nebojte, brzy to napravím:3 A děkuji za každé vote a komentář, nejlepší motivace♥

Vaše Anet:)