Tři Úkoly

3. Starý dobrý Brumbál

Tuto kapitolu, bych chtěla věnovat, mé sestře: petrasefrova, která mi to vždy trpělivě opraví a potom VrkaMnkov, první člověk, který mi to začal, komentovat, děkuju moc holky užíjte si kapitolu.

Chodbami sklepení se plahočila postava. Nezaujatý pozorovatel by řekl, že vypadá, jako by jí někdo vysál duši z těla. Kdo by se však odvážil jít blíže, zjistil by, že je to samotný Harry Potter, který má v očích obrovskou bolest a v srdci díru velkou jako pěst.

Harry odcházel pryč ze sklepení, co noha nohou mine, a přesto sotva popadal dech. Přes slzy tekoucí z očí skoro nic neviděl, a tak nebylo divu, že se za prvním rohem srazil s někým, kdo měl vousy až na břicho, a nebýt rukou, co ho včas zachytily, spadnul by na zem jak zralá hruška.

„Á, promiň mi to, chlapče, nevšiml jsem si tě. To víš, oči starce už tolik neslouží co dřív," pousmál se Albus Brumbál a pomohl chlapci najít ztracenou rovnováhu.

„To je v pořádku, pane profesore, byla to moje vina, měl jsem koukat na cestu," hlesl Harry oči upřené k zemi.

„Je všechno v pořádku, chlapče?" Brumbálův starostlivý hlas Harryho málem zlomil.
„Všechno je v pořádku, pane, jen už musím jít balit. Rád jsem vás viděl, na shledanou," dostal ze sebe, jak nejlépe dokázal, a obešel Brumbála s úmyslem co nejrychleji odsud zmizet.

Muž nemusel být jasnovidec, aby poznal, že se něco stalo. Stačilo jen uvědomit si, odkud Harry přišel, a všechno bylo víc než jasné. Ach, Severusi, ty hlupáku, sláva tě zaslepila, pomyslel si, a jeho oči jasně prozrazovaly, jak ho Zmijozel zklamal. Albus se před časem tolik radoval, jak se jeho chlapci začínají sbližovat. Přál jim to z celého srdce. Oba už si prožili až příliš. Bylo na čase, aby taky zažili kousek toho štěstí. Jenomže Albus nepočítal se Severusovou ješitností.

„Harry, počkej!" křikl na chlapce, který se od něj vzdaloval.

Dotyčný se nejistě otočil a vyčkával, co od něj profesor bude chtít.

„Chlapče, vím, že máš spoustu práce s balením, ale dostal jsem strašnou chuť na citronový čaj, a jak jistě víš, nerad ho piji sám," došel k Harrymu a položil mu paži okolo ramen. „Mohl bys tedy prosím starci dělat na chvíli společnost? Přes prázdniny se neuvidíme a já bych rád věděl, co plánuješ. Pokud ovšem souhlasíš. Nebudu tě dlouho zdržovat." Brumbálův hlas zněl tak lítostivě, že by se nad ním i kámen ustrnul. Nebylo proto divu, že náš mladý hrdina váhavě kývl, přestože citronový čaj nesnášel. A tak vykročili společně chodbou k ředitelně.

***

Cesta netrvala dlouho. Za ta léta oba znali své zkratky, a tak neuběhlo ani deset minut a oba si hověli pohodlných v křeslech v ředitelně před vlídně plápolajícím krbem.

„Harry, rád vidím, že tvé jizvy už jsou daleko lepší, než když jsem je viděl naposledy," odložil Brumbál spokojeně šálek čaje, ze kterého upíjel, a vytáhl z kapsy zářivě oranžového hábitu citronový bonbón. Nevšiml si přitom chlapcova zhnuseného pohledu.

„Jsem rád, pane, že to zlepšení nevidím jen já. Těsně po válce jsem se nemohl ani podívat do zrcadla, a tak jsem se rozhodl zhotovit mast," pousmál se a do očí se mu vracela stará dobrá jiskra. „Nebudu vám tu vyprávět postup, asi byste mi moc nerozuměl, ale ani nevíte, jak jsem šťastný, že to alespoň trochu funguje."

„Takže jizvy zmizí?" zeptal se Brumbál s nadějí v hlase.

„To ne, pane, ale budou míň výrazné a nebudou tak pálit," vysvětloval. „Hermiona mi dokonce poradila, ať si nechám kouzlem narůst vlasy. Prý to částečně jizvy schová. Ale já nevím, nechci vypadat jako holka, už tahle jsem za hranicí normálnosti."