Tři Úkoly

16. Sen

Ahoj jsem tu s další kapitolou je taková oddechová ale zase se tam někdo objeví. No nebudu vás déle napínat puste se do toho.   

Harryho vědomí bylo jako v mlze. Vzpomínky se střídaly jedna za druhou. Nedokázal v nich číst, byly příliš rychlé, až se najednou vše zastavilo. Harry se objevil na louce. Slunce stálo vysoko na obloze. Tráva ze zdola příjemně hřála do bosých chodidel.

Rozhlédl se kolem. Nikde nebylo ani živáčka. Všude byly stromy a uprostřed nich louka s malou studánkou s křišťálově čistou vodou. Nemohl se zbavit pocitu, že tady na někoho čeká, ale za boha si nemohl vzpomenout na koho. Přešel až doprostřed louky, kde se pohodlně natáhl na záda. Slunce bodalo do očí, tak je bez jakékoli námahy zavřel a nechal se tou žhavou koulí hřát. Normálně by to neudělal, ale tohle místo v něm budilo bezpečí, našeptávalo mu, že zde se mu nemůže nic stát.

Zřejmě musel usnout, jinak si nedovedl vysvětlit, proč ho neslyšel přicházet. První si všiml stínu, který se mu za očními víčky zjevil. Pak ho na obličeji zalechtala lví hříva. Hlas, který k němu dolehl, zněl káravě.

„Člověk mu tady zachraňuje zadek a on si tu v klidu hoví na sluníčku a všechnu těžkou práci nechá na mně."

Harry otevřel oči, naproti němu se nakláněl jeho lví přítel. Ústa se mu samovolně roztáhla do širokého úsměvu.

„Co ty tady děláš a jak je možný, že mluvíš?"

Byla Harryho první slova. Lev na to zareagoval po svém.

„Jsi stejný, pořád se ptáš na nedůležité věci. Doufal jsem, že tu dobu, co budu pryč, do tebe někdo trochu rozumu nasype. No zřejmě to zůstane zase na mně."

Lev zněl tak truchlivě, jako kdyby mu někdo umřel strašlivou smrtí.

„Ale no tak, zas tak hrozné to přeci nebude," smál se Harry a objal lva okolo krku.

„Ne- ono je to ještě horší," zabručel lev, ale nechal se objímat.

To už se Harry neudržel a začal se zplna hrdla smát do lví hřívy.

Lev čekal, až se uklidní, než si lehl vedle něj na trávu. Harry si po chvíli váhání dal hlavu na jeho hřbet. Jednu ruku měl stále v jeho hřívě a naslouchal tichému mručení.

„Tohle není skutečné, že ne?" Harry nechtěl tuhle idylku přerušit, ale musel. Neměl tušení, kolik času jim zbývá, než se to zase všechno rozplyne a on bude zase v kůži Patrika Wolfa a jeho lví strážce, bude Merlin ví kde.

„To máš pravdu. Není to skutečné, je to pouze sen, ale ne obyčejný. Říká se tomu spojení duší. Ve spánku je člověk nejzranitelnější, může ho kdokoliv napadnout, jak tělesně tak psychicky... A na tvojí mysl, někdo zaútočil. Tvou nitrobranu muselo něco oslabit tak, že toho ten člověk využil a snažil se dostat přes ni."

Harry se zprudka napřímil a už chtěl propadat panice, ale následující slova ho uklidnila.

„Klid, nestačil se dostat ani na kraj nitrobrany, má magie byla silnější a rychlejší než ta jeho a myslím, že nějakou chvíli bude trpět velice silnými migrénami. Řekněme, že jsem ho zrovna moc nešetřil."

„To si dovedu představit." Harry se snažil, aby v jeho hlase nezněla tak velká úleva.

„Je asi zbytečné se tě ptát, co se stalo, že se tvá nitrobrana oslabila?"