Tři Úkoly

4. Nalezenec

Současnost:

Harry stále ještě seděl na uschlé kládě a usmíval se nad vzpomínkami, které se mu míhaly hlavou. Nyní mohl s jistotou potvrdit, že to byly jedny s nejlepších prázdnin, co kdy zažil.

S Brumbálem se poté navštěvovali poměrně často. Dalo by se říct, že dům po Siriusovi zrekonstruoval Harry s jeho pomocí. Upřímně ho starý muž rozesmál, když prohlásil, že až odejde z postu bradavického ředitele, dá se na karieru designera. Pravda byla, že na to ten muž měl skutečně talent. Jen ho Harry musel krotit v barvách. Brumbál totiž zastával názor, že čím zářivější, tím lepší.

Harry si s úsměvem zajel lehce do svých teď už dlouhých vlasů. Nakonec si je nechal od Hermiony skutečně prodloužit.

Dívka nejen že mu prodloužila vlasy, ještě trvala na tom, že mu upraví tvar brýlí. Ron, který se proměny neúčastnil a místo toho sháněl po vlaku vozíček se sladkostmi, svého přítele skoro nepoznal. Když později vešel do jejich kupé s náručí plnou cukrovinek, zíral na Harryho, jako by viděl ducha. Všechny sladkosti mu rázem popadaly z ruky a jeho následující slova si bude brýlatý mladík pamatovat do smrti.

„Kámo, vypadáš jako holka," kulil na něj oči a vypadalo to, že se každou chvíli buď složí, nebo vezme všechny ty sladkosti a sní je na posezení.

Ron, jakoby stále nemohl uvěřit tomu, jak teď Harry vypadá, se k němu opatrně vydal a natáhl ruku. Nejprve trochu zaváhal, ale pak se dotknul jeho vlasů, které mu teď sahaly až do půli zad.

„No jo, jsi to ty, o tom žádná, ale člověče, řeknu ti, jestli po tobě předtím žádní chlapi nešli, tak teď se o tebe poperou," obrátil se s úsměvem k dívce, „Hermino, to byl super nápad změnit mu i brýle, víc mu vyniknou oči."

„Díky, Rone, já věděla, že mu to bude slušet."

Jak všichni dobře víme, Ron má málokdy pravdu. Ale teď ji skutečně měl. Harry později přemýšlel, jestli v tom kupé neměl zůstat. Všichni na něj koukali, jako kdyby spadl z Venuše. Je pravda, že na očumování a šeptání byl už zvyklý, ale tohle bylo moc i na něj. Když se k nim pak nachomýtla Ginny, byl skutečně rád, že jede domů.

***

Všechny tyhle vzpomínky Harrymu lítaly hlavou jako nepolapitelné zlatonky. Proto se chtěl zvednout a jít se projít okolo jezera, aby si pročistil hlavu, když vtom zaslechl zvuk. Strnul a se zatajeným dechem čekal, jestli to uslyší znovu. Dlouho se nic nedělo, tak už se to chystal vzdát, když se ozval znovu a mnohem pronikavěji, než před chvílí.

Nechoď tam, bude z toho pěkná polízanice! Nabádal ho vnitřní hlas, ale jako už tolikrát, Harry ho rázně umlčel. Co když je tam nějaký člověk, který potřebuje pomoc? Vytáhl hůlku a vyčaroval tiše Lumos. Špička jeho hůlky se rozzářila. Hned si začal svítit pod nohy, aby o něco nezakopnul a sám si něco nezlomil. Přitom kráčel pomalu za zvukem, který sílil. V momentě, kdy obešel poslední strom, spatřil to, co vydávalo takový žalostný nářek.

Nebyl to člověk, bylo to zvíře. Ale ne ledajaké! Byl to černý lev chycený do pasti. Harry stál bez hnutí, fascinovaný krásným zvířetem. Lev byl otočený hlavou směrem od něj, takže si ho prozatím nevšiml, a vítr, jak se zdálo, byl taky na jeho straně, poněvadž foukal směrem od něj. Vypadalo to, že mu vše hraje do karet. Mohl by se otočit a upalovat pryč, co nejdál to půjde. Ale další zaúpění raněného zvířete Harryho na sto procent přesvědčilo, že mu musí pomoct.

„No tak, Harry, zvládl jsi už horší věci, zvládneš i tohle. Nejsi přece bačkora!" mluvil sám k sobě, aby si dodal odvahu. Následně se rázným, ale přesto opatrným krokem se vydal směrem ke zvířeti. Chvíli to vypadalo, že už upadlo do bezvědomí, ale jak si Harry klekl k jeho noze, která byla uvězněná v pasti, zvíře sebou začalo házet jako o život, a tím si nohu ještě víc poranilo.