Tři Úkoly

6. Kapitola Gabriel

Ahoj lidi, moc se omlouvám za malé zpoždění, ale článek prošel korekcí, tak proto to malé zpoždění. Tím to bych kapitolu chtěla věnovat té která byla tak hodná a opravila mi kapitolu. Ještě jednou děkuju  just milka za to že jsi mi pomohla. Tak a teď si užíte kapitolu. 

„Tak tomu říkám super přeprava. Škoda, že to nemůžu jen tak používat, nebylo by to vůči ostatním fér."

Harry, který se znenadání objevil v nebelvírské věži ve své ložnici. Začal si povídat se svým společníkem, jako by se znali léta. Ve své duši to tak i skutečně cítil. Lev na jeho proslov zareagoval po svém - odfrkl si a vydal se na průzkum. Nejprve to očichal okolo Harryho postele. Potom šel k té, kterou měl Ron hned vedle. Tam ale dlouho nezůstal. Začal házet hlavou ze strany na stranu, vypadalo to, že má v nose něco, co mu je krajně nepříjemné. Radši pokračoval v průzkumu. Harry si mezitím sedl na postel. Kolena si přitáhl k sobě, ruce spojil za koleny, takže byl v dokonalém klubíčku, které zabralo co nejmíň místa. Starý zlozvyk z dob, kdy byl ještě jako malý zamčený v přístěnku pod schody. Lev mezitím dokončil svou pouť po chlapecké ložnici. Jedním velkým skokem skočil na chlapcovu postel. Okamžitě se začal vtírat do Harryho osobního prostoru. Harry bez řečí natáhl nohy a nechal lva, aby se mu hlavou uvelebil v klíně. Lev byl velký, sotva se tam oba vešli, takže nebylo divu, že Harry začal přemýšlet, kde bude jeho lev spát. Naštěstí i na to bradavičtí skřítci mysleli. Hned naproti oknu vedle Harryho postele se vyjímal velký pelech pro lva v nebelvírských barvách. Ten ale nejevil vůbec žádný zájem se uvelebit zrovna tam. Ba naopak. U chlapce mu bylo víc než dobře a užíval si drbání za ušima. Vrněl na celý pokoj blahem. Harry se chtě nechtě musel usmívat od ucha k uchu. Jeho mysl zcela zapomněla na problémy, užíval si spolu se lvem ticho a klid.

„Aspoň vím, jak na tebe, až mě budeš zlobit. Zdá se, že jsem našel tvoje slabé místo," prohodil Harry ze srandy. Ještě víc ho pobavilo, když na něj lev hodil nasupený pohled, ale dál se nechal hladit.

„Opovaž se to někdy proti mně použít."

Harry málem spadl z postele, jak se lekl. Do jeho mysli se dostal cizí hlas. Tak trochu mu to připomnělo období s Voldemortem, proto nebylo divu, že okamžitě kolem své mysli vystavil zeď. Zhluboka dýchal, musel znovu absolvovat cvičení mysli, aby se uklidnil a nezačal panikařit. Po chvíli se podíval na lva ve svém klíně, který ho bedlivě pozoroval.

„To ty, že jo? To jsi byl ty, kdo do mé mysli vstoupil," pro Harryho nebylo žádným překvapením, když lev přikývl.

„Ano, já. Snažil jsem se o to už dřív, ale nedostal jsem se přes tvou obranu. Vskutku působivé, od studenta sedmého ročníku bych tohle neočekával. Klaním se ti, tohle se někomu tak mladému ještě nikdy nepovedlo. Ve své nitrobraně se vyrovnáš i Brumbálovi, to je brilantní."

„Není třeba mě chválit za to, co umím, byla to nutnost a ne talent," povzdechl si, „nevím, jestli víš o Voldemortovi, ale ten se mi do hlavy dostával neustále a já tak ohrožoval ostatní. Když jsem se to začal učit poprvé v pátém ročníku, byla to katastrofa," ošil se, „učil mě to Severus Snape a řekněme, že jsme si hned od začátku nepadli zrovna do oka. Nikdy jsem mu nedokázal důvěřovat. To byl asi ten největší problém, proč jsem se to od něj nedokázal naučit. A další bylo to, že jsem nechtěl. Víš, musel jsem znát jeho plány. Nemohl jsem to spojení jen tak zrušit. Musel jsem přece chránit své blízké a takhle to nebyl problém. Brumbál mi nikdy nic neřekl. Myslel si, že to tak bude lepší. Ale já potřeboval znát pravdu. Proto jsem ve chvíli, kdy Severus nebyl nablízku, vklouzl do jeho myslánky. Nechtěl jsem slídit, to ne, jenom zjistit co se děje okolo Voldemorta. Jenomže Voldemort v myslánce nebyl. Byl tam můj otec, jak ponižuje Severuse. Styděl jsem se za něj, nikdy bych netušil, že otec bude stejný jako můj bratranec. Severus mě později načapal a řádil. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, ale měl na to právo. Chtěl jsem se mu omluvit, ale nedal mi vůbec žádnou šanci, vyhodil mě."

Harry vypadal smutně.

„Po tomhle incidentu jsem ho začal vnímat jinak. Ne, že bych ho měl hned rád, to ne, ale chápal jsem tu nenávist k mému otci. Vzpomínám si, jak jsem ho chtěl poznat blíž, chodil jsem k jeho kabinetu a pokaždé chtěl zaklepat, ale neodvážil jsem se. Pak přišla údajná Brumbálova vražda. Po válce se ale ukázalo, že to byl jen klamný manévr vůči Voldemortovi. Brumbál byl celou dobu schovaný na bezpečném místě. Nikdo kromě nich dvou to ale nevěděl a já začal Severuse nenávidět znovu. Potom začal hon za viteály. Zjistil jsem, že pokud se nenaučím nitrobranu, tak Voldemort bude vědět o každém našem kroku. Společně s Hermionou jsme hledali řešení. Dá se ale říct, že řešení si našlo nás."

Harry vyprávěl dál... O tom, jak se jednou s Hermionou přemístili na kraj lesa, jehož jméno si už ani nedokázal vybavit.

Byl to les jako z pohádky. Byli tam třetí den, když se vydal na průzkum. Doteď neví, co ho to napadlo, ale měl pocit, jako by ho tam v tom lese něco volalo a vábilo k sobě. Když si byl jistý, že dívka spí, tak se za tím vydal. Nevěděl, kudy jde nebo kam, jen se poddal svým instinktům. Netušil, jak dlouho šel. Možná hodiny nebo jen pár minut. Objevil se na malé mýtince, kde byl přímo uprostřed nevelký, skoro rozpadlý dům. Před domem seděl stařec. Harry se chtěl zase otočit a jít zpátky, ale ten starý muž měl zřejmě úplně jiný názor. Harryho nohy se nedokázaly odlepit od země. Použil kouzla, jaké znal, ale nic nezabíralo. Jeho další pokus se osvobodit zastavil až tichý smích.

„Zdá se, hochu, že v kouzlech nejsi až tak zručný."

Stařec se zvedl z lavičky, na které dosud seděl a pletl košíky. Nechal košíky ležet na lavici a vydal se přivítat svou novou návštěvu.

„Pokud to nezní moc troufale, smím se zeptat, co tě ke mně přivádí? To víš, moc lidí tady nepotkám."

„Já jsem jen zabloudil a hledám cestu ven z lesa," promluvil vysíleně chlapec, který se i nadále snažil dostat z toho kouzla. „Navrhuji řešení, hochu. Já ti pomohu se osvobodit a ty mně doopravdy řekneš, co tady u mě děláš. Souhlasíš?" Chvíli to vypadalo, že se chlapec bude trápit dál, ale i on dokázal uznat porážku.

„Dobře, všechno vám řeknu. Jen mě už z toho dostaňte."

Stařec lehce mávl rukou. Vypadalo to, jako když chce odehnat mouchu, ale chlapcovy nohy se tím uvolnily.

„Jak jste to udělal? Ani jste neřekl kouzlo, nemáte vůbec v ruce hůlku," chlapec na starce valil svá zelená kukadla.

„To víš, hochu, je spousta věcí, které ještě neznáš, ale pokud mi řekneš vše, co chci vědět, tak tě pár těch triků naučím, co ty na to?"

„Co by to mělo být?" zeptal se chlapec obezřetně.

„No, zaprvé by neuškodilo znát tvé jméno."

Ve starcových očích byla jen radost z toho, že si má konečně zase s kým popovídat. Přesto Harry zůstal ostražitý. I když mu něco napovídalo, že starci může věřit.

„Jmenuju se Harry."

„Těší mě, Harry, já jsem Gabriel. Teď, pokud bys neměl nic proti, rád bych tě pozval do svého domu. Nemusíš se bát, nejsem nic z toho, co si ty myslíš."

Harry zdráhavě následoval muže jménem Gabriel do chalupy. Netušil, jak mu tento čin změní život...

Doufám, že se Vám všem kapitola líbila a za komentíky budu ráda.