Tři Úkoly

22. Vůně

Moc se všem omlouvám že je kapitola tak pozdě.

Harry byl zrovna na začátku cesty vedoucí do Velké síně, když se z rohu chodby vynořil Brumbál mířící stejným směrem. Harry nestačil ani mrknout a ředitel už stál po jeho boku.

„Á pane Wolfe, dlouho jsem vás neviděl, jak se máte?" Brumbál nedal Harrymu možnost ani odpovědět. Hned na to pokládal další otázku. „Těšíte se na druhý úkol?" Ani tentokrát nedostal Harry možnost se jakkoliv vyjádřit. Ředitel, jak se zdálo, nepotřeboval znát odpovědi na jeho otázky. Protože je asi znal dřív než sám Harry. „Samozřejmě že se těšíte, kdo by se netěšil, že? Mohu vás ale uklidnit, dneska žádné skákání do jezera nebude," řekl a položil mu otcovsky ruku na rameno.

Harry, který ten dotyk nečekal, se pod jeho rukou napjal. Věděl, že je to Brumbál, ale instinkt dotyk setřást byl hodně silný. Navíc ho Brumbál přitom doteku pozorně sledoval. Vypadalo to, že si snad ověřuje nějakou teorii. Ruka na Harryho rameni dál visela a nepatrné doteky svraštělých prstů Harrymu na klidu moc nepřidaly. Zdálky to mohlo vypadat jako uklidňující nebo povzbuzující dotek. Nato ale ty prsty byly až moc šátrající, vypadalo to snad, že něco hledají. Harry byl z toho všeho, co se stalo v jeho komnatách stále ještě trochu mimo, proto mu hned nedošlo, o co Brumbálovi jde, pak ho to ale uhodilo, jak blesk s čistého nebe. On hledá jizvy! Vystouplou kůži po jizvách, ta se dá cítit i přes oblečení! Sakra. Lhal by, kdyby teď řekl, že mu tep nevylítl až někam na střechu Bradavic. Děkoval Merlinovi, že se Tily ta transformace povedla celá. Jinak to mohlo dopadnout zase všelijak. Jak znal Harry Brumbála, neprozradil by ho, ale do všeho by se mohl začít míchat, jak má ve zvyku a to by mohlo práci hodně zkomplikovat a o to Harry nestál. Stačilo, že je do toho zamotaná Tily a Ally. Brumbál konečně sundal ruku z jeho ramene.

„Omlouvám, se chlapče, jen mi někoho strašně připomínáte." Řediteli se na čele utvořila hluboká vráska z toho jak se mračil. „Stále si ale nemůžu vzpomenout koho," Brumbál se podíval na mladého muže před sebou, doufal, že mu třeba napoví, proč je mu tak povědomý a vzhled s tím neměl nic společného. To, co ho tak mátlo, měl v očích. Ten pohled už viděl, jen si vzpomenout kde. Jak se tak na něj díval, uvědomil si, že ten chlapec nevypadá vůbec dobře, byl strašně bledý na čele se mu razil pot.

„Je vám dobře, pane Wolfe?" V otázce vyzněla jasná starost. Harry na to ale nereagoval, snažil se, aby v jeho obličeji nebyl znát šok. Než ale stačil panikařit, tak se jako duch vedle Brumbála objevil Snape.

Albus Brumbál si ho všiml okamžitě. „Á Severusi, myslel jsem, že jsi už dávno uvnitř," usmál se.

„To samé jsem si myslel o vás, Brumbále, proč už nejste uvnitř? Místo toho tu otravujete a zdržujete mé hosty." Na slovo mé dál obzvlášť důraz. Severus si nikdy nebral servítky a to ani u ředitele. To, co se ostatní báli, i jen naznačit, on řekl naplno, i když to znělo ve společnosti dost hrubě. V případě ředitele a Harryho to platilo dvojnásob, zatímco u ředitele Severuse drželo na uzdě aspoň to, že to byl pořád jeho nadřízený. Přesto si ale dovolil víc, než kdo jiný. Řekněme, že rád bruslil na tenkém ledě. Harry ho za tuhle vlastnost z počátku dost nenáviděl. Později, když byl starší, tak se na to začal dívat zcela jinak. U Snapea se člověk nemusel bát, že by mu neřekl pravdu, i kdyby byla sebehorší a to se Harrymu líbilo, nikdy mu nic netajil. Nikdy se nebál zkritizovat, ba naopak si to ten parchant ještě užíval. Stejně tak to bylo i teď.

„Ale no tak, Severusi, chlapče, já nikoho neobtěžuji, jak si na to přišel?" Brumbál zněl jako dobrota sama. Ale ani jeden z kouzelníků mu na to neskočil. Obzvlášť Severus ne.