Tři Úkoly

23. Pravidla

Takže je tu další kapitola. Doufám že se vám bude líbit:)

Hermiona si uvědomila, co řekla a zčervenala jako pivoňka a sklopila oči k zemi. Severus se tou podívanou v duchu náramně bavil. Hermionu Grangerovou málo kdy nachytáte na něčem, a teď se, Merlin ví proč, nachytala sama a dala tak Severusovi munici k použití. Severus věděl, že má perfektní příležitost Grangerovou ponížit, ale pro tentokrát to nechal být. Stále měl na paměti to, co se tu stalo před chvíli. Musel tomu přijít na kloub a ne se tady zabývat prkotinami. Pro efekt se zle ušklíbl a dívku bez jediného slova obešel, jeho kroky směřovaly do Velké síně, kde už byli skoro všichni. Jedním okem zpozoroval Wolfa, který seděl strnule a bez výrazu. Všiml si také slečny Weasleyové a následoval její pohled, trochu ho překvapilo, že nebyl jediný, kdo Wolfa sledoval. Ta malá zrzavá holka na něm mohla oči nechat. Nevěděl ani důvod, ale strašně ho to naštvalo. Severus byl už od mala velmi žárlivý tvor, nerad se dělil, obzvlášť u lidí, na kterých mu záleželo. Wolf byl pro něj ale cizí člověk, aspoň si to myslel. Ale proč mu tedy ta vůně na chodbě přišla tak známá? Věděl, že jí už někde cítil, ale jeho mysl si nemohla vybavit kde. Najednou mu přišlo, že ani sama mysl mu nechce dát odpovědi, jako by jí v tom snad i něco bránilo. Severus ještě naposledy hodil zlý pohled po zrzce a šel si sednout vedle toho tupce Bella. Dodnes nechápal, jak se mu mohlo podařit projít jeho nitrobranou a všechno mu v hlavě přeházet. Upřímně děkoval v duchu tomu, kdo sem dal ten prach, musel to být odborník na lidskou mysl, jinak by nedokázal tak rychle rozpoznat příznaky. Severus i Brumbál měli teorii, že to on musel slečnu Weasleyovou přivést zpátky mezi vnímající. Bohužel si slečna Weasleyová nepamatuje, kdo to byl a Severuse to neuvěřitelně iritovalo. Ucítil dotek na ruce.

„Promiň, já to před tím Wolfem nechtěl prozradit, vyklouzlo mi to," omlouval se kajícně Bell a přitom držel Severusovu ruku ve své.

Severus měl co dělat, aby mu jí nevytrhl, musel si dokola opakovat, že je to jen hra, kterou je potřeba dohrát do konce. Nemůže couvnout, musí se přemoct a nechat Bella, ať ho drží za ruku, i když by mu jí nejradši proklel. Severus se víc opřel do opěradla židle a čekal, jestli z Bella nevypadne něco dalšího, když se ujistil, že ne, tak se hraně smutně nadechl a odpověděl: „Adame, já nechci tady před ostatními dělat scény, ty moc dobře víš, že mě na tohle moc neužije, ale prosím tě, snaž se to vydržet až do konce, nerad bych, aby mě obvinili z toho, že jsem někomu nadržoval, aby vyhrál, už takhle spolu trávíme až moc času," snažil se na něj mluvit co nejmileji, až ho z toho div nebolely zuby. Nikdy se tak nemusel chovat. Na nikoho nikdy nebyl milý a to ani na Pána Zla. Stačilo, když k němu měl úctu a nepotřeboval, aby mu někdo ze Smrtijedů lezl do zadku. Severus si uvědomil, že stokrát raději by zase dělal tajného špiona Pánovi Zlá a Brumbálovi, než být s tímhle blbcem, který si neustále vyžadoval jeho pozornost. Bylo mu protivné, jak ho Bell neustále někam tahal a chlubil se jím. Ze začátku mu to ani nevadilo, rád se předváděl. Chtěl konečně zažít to, co ostatní a ne být ten, co se zavírá ve sklepení a žije sám jen se svými lektvary. Jenomže tohle opojení mu vydrželo jen pár měsíců. Pak přišel na to, že většina lidí se nechce bavit o tom, co všechno dokázal nebo ne. Chce se s ním bavit pro to, aby pak mohli říct do novin překroucenou informaci a získat za ní balík. To byla ta lepší část obyvatelstva, ta druhá ho pronásledovala kam se jen pohnul a tvrdila, že ho miluje a že s ní čeká dítě, nebo že jsou příbuzní. Díky nim vznikla tahle fraška, Brumbál ho chtěl co nejdřív dostat pod čepec, aby přestal dělat blbosti a lidé si přestali tyhle věci vymýšlet. Jak rád by vrátil čas a byl zase jen ten nerudný mistr lektvarů, co strhával body a neustále se hádal s Potterem. Když přišla řeč o něm, Severus netušil, kam se ten kluk poděl, hledal ho snad všude, ale jako by se po něm zem slehla. Chápal ho, že se vytratil, hodně mu ublížil, nebyl den, kdy by si to Severus nevyčítal. Zachoval se ten den opravdu hnusně, a to i na Zmijozela. On sám by se zachoval jinak, kdyby se mu něco podobného stalo, proklel by toho muže až do desátého kolene, ale to Harry neudělal. On na něj ani nekřičel, on mu proboha živého popřál hodně štěstí a v klidu odešel. Pak, když to nejvíc potřeboval, mu ještě pomohl. Sice netušil, že se jedná o něho, ale i tak ten kluk byl dobrota sama, úplný protiklad Severuse. Bavíc ho miloval, jak tvrdil, ještě před tím než ze Severuse byl slavný hrdina a co on udělal? Jen se jeho citům vysmál. Jeho otec měl pravdu, byl hajzl prvního kalibru a někoho, jako je Harry Potter si nezasloužil. Chtěl mu být alespoň na blízku a dát na něj pozor, ale i to mu chlapec znemožnil. Mohl jen doufat, že až se Harry objeví a Severus se omluví, že to bude stačit k tomu, aby zůstali aspoň přátelé. Tohle bylo jediné, co mu dávalo malou naději. Myšlenky mu přerušil až Brumbál, který vstal ze svého křesla za stolem a přešel k řečnickému pultíku.