Tři Úkoly

5. Kapitola Lví Strážce

„Co to sakra bylo?" Harry, který stále byl ještě hodně otřesený, se sehnul ke lvovi a zkontroloval, jestli na sobě nenese nějaká zranění z boje. Vypadalo to, že ne.

„Vždyť vlkodlaci jsou v noci a za úplňku. Co se to tady zase sakra děje? Pojď, půjdeme pryč, tady už nezůstaneme ani minutu. Ty za svojí rodinou a já za tou svou. Určitě už o tebe mají strach. Moc ti děkuju za záchranu života a budu rád, když se ještě někdy potkáme."

Harry naposledy pohladil lva po hřívě. Nechtělo se mu loučit, ale věděl, že je to divoký tvor, který určitě má někde svojí smečku. Otočil se ke zvířeti zády a vydal se zpátky do Bradavic. Byl myšlenkami jinde, takže nebylo divu, že si nevšiml lva, který mu kráčel po boku tiše jako myška. Až když byl venku z lesa, si ho konečně všiml.

„Počkej, počkej, se mnou jít přeci nemůžeš, to nejde!" Harry se postavil před lva, jako by mu chtěl zabránit pokračovat v cestě. Lev však zůstal úplně v klidu, sedl si na zadní nohy a začal se olizovat. „Do Bradavic se mnou jít nemůžeš, mohli by se tě bát, jsi divoké zvíře, neznám tě, takže nevím, čeho jsi schopný. Slibuju ti, že pokud to bude jen trochu možné, přijdu tě navštívit."

Lev, jako kdyby mu rozuměl, zakroutil hlavou, že ne, vstal a pokračoval.

„Ty jsi asi pěkně umíněný lev, co?" Harry rozhodil ze zoufalství rukama, ale nic jiného mu nezbylo, než následovat lva do hradu.

Bylo krásné zářijové podzimní odpoledne, takže nebylo divu, že byla venku na pozemcích polovina školy. Když kolem nich Harry procházel, slyšel, jak si o něm opět šeptají, nelíbilo se mu to. Dosud se mu dařilo zůstat jakž takž neviditelný. Po válce se všechna pozornost upřela na Severuse, který si to, jak se zdálo, užíval. Harry byl rád, že jeho osoba z článků novin i myslí lidí zmizela. Ale se lvem po boku, se ocitl ve starých časech, kdy na něj, každý civěl.

Když Harry po dvou měsících odpočinku nastoupil zpátky do Bradavic, byl rád, že se vše uklidnilo. Chtěl jen dokončit školu a s dobrými známkami jít studovat na léčitele, jenže jak to tak vypadalo, ani tento rok, se nevyhne komplikacím.

Čím dál víc lidí se za nimi otáčelo.

Harry se nemusel dvakrát rozhodovat, jeho cesta vedla rovnou do ředitelny. Heslo pro tento den znělo citronová lízátka. Společně se lvem nastoupil na točící se schody. Nechali se vyvést až nahoru. Po mírném zaváhání a tichém dále vstoupil do ředitelny.

„Dobrý den, chlapče, rád tě opět vidím a jak koukám, přivedl sis s sebou i svého společníka." Ředitel Bradavic nevypadal vůbec překvapeně, že si Chlapec, který přežil a zabil Lorda Voldemorta, přivedl v doprovodu lva.

„Neposadíš se, Harry? Mám tu čaj a sušenky. Tvému příteli určitě přijde vhod trochu vody," mávl hůlkou a kousek před lvem se objevila velká miska s vodou. Skřítek, který se znenadání objevil, mu donesl další, tentokrát plnou masa. Harryho, který seděl v křesle naproti řediteli a popíjel čaj, bodl pocit viny. Měl se o něj nejprve postarat. Bůh ví, jak dlouho v tom lese musel ležet bez jídla a vody.

„Pane profesore, zdá se, že už všechno víte," Harry se stále díval na lva, který se teď pro změnu krmil masem, a vypadalo to, že mu chutná. Harry se otočil zpět na ředitele.

„Ano, chlapče, někdy být ředitelem školy má své výhody. Tuším, že jsi zmatený. Mohu ti jen říct, že to není tak zlé, jak se to může na první pohled zdát. Pokusím se ti vysvětlit, kdo tvůj společník vlastně je. Říká se jim Custos leonis. To v překladu znamená Lví strážce. Většina kouzelníků si myslí, že jsou vyhynulí a mají pravdu. Tedy, společenství strážců, se o to postaralo, aby si to kouzelnické společenství myslelo. Dříve se na tyto Lví strážce pořádaly hony. Každý chtěl, alespoň jednoho. Ten, kdo ho skutečně vlastnil, byl výjimečný. Jeho magie se spojila se Strážcem a stal se z něj velice mocný kouzelník. Dá se říct, že spolu byli neporazitelní. Ale než se tak stalo, museli se sblížit, stát se přáteli na život a na smrt. Ale té časové prodlevy začali využívat ostatní kouzelníci, a tak se stalo, že kouzelníci začali umírat. Nikdo ze začátku nevěděl proč, ale pak pravda vyšla najevo. Umírali, jelikož je zabíjeli jíní kouzelníci, ti, kteří toužili po moci a slávě. Strážci viděli, co způsobili, a tak poprosili starodávnou magii, jestlipak by nešlo své chráněnce následovat do brány nebeské. Starodávná magie jim tuto výsadu umožnila, a tak se stalo, že kouzelník, který vlastnil Strážce a nezemřel přirozenou cestou, jeho zvířecí společník je následoval. To způsobilo, že Strážci začali vymírat. Společenstvu se to nelíbilo, a tak vymysleli plán, aby Strážci úplně nevymřeli. Vzali si gen z posledního žijícího čistokrevného Strážce a dali ho do krve vyvoleným kouzelníkům. Někdy se ten gen projevil, jindy zase ne. Abys to pochopil správně, kouzelníci se začali měnit na Strážce. Pokud se tak stalo, museli si najít k sobě kouzelníka, se kterým spojí své síly. Pokud ho našli, tak ho chránili. Nejen jako Strážce, ale i jako kouzelník. Nesměli se však ukázat ve své lidské podobě, museli si počkat, až je jejich kouzelník přijme. Když se tak uskutečnilo, stala se z nich nerozlučná dvojka. Byli partneři, milenci a nejlepší přátelé, nikdo a nic je nemohlo rozdělit."

Brumbál dopověděl ten fascinující příběh. Jeho výraz vypadal na míle vzdálený, jako by se vrátil myšlenkami do té doby. Harry by tomu vůbec nevěřil, kdyby před sebou neměl živoucí důkaz. Tohle všechno znělo jako pohádka pro děti. „Takže, pane, tím vším mi chcete říct, že ten lev je Strážce a ještě k tomu kouzelník, který se mnou chce spojit své síly?" zeptal se Harry zaraženě.

„Ano, chlapče. Hezky jsi to shrnul, jen co je pravda. Vím, že se ti to zdá nereálné, i já sám to donedávna považoval za báchorku, než mě kentauři upozornili, kdo že se to objevil v lese. Nevěřil jsem a šel se tam podívat a tvého přítele jsem vskutku potkal."

„Takže, pane, vy víte, kdo to je i v lidské podobě?" Harry se snažil v tom všem vyznat. Zatím si ale připadal jako Alenka v říši divů.

„Vím, ale nemohu ti to říct, ani kdybych chtěl. Řeknu ti jen to, že i on sám byl překvapen, že v sobě nosí tento gen. V jeho rodině se nikdy nevyskytl, až teď. Trvalo dlouhých tři sta let, než se zde objevil další Strážce. Stane se něco velkého. Mnohem většího, než byla válka s Lordem Voldemortem a vy dva budete u toho."

Harry si složil hlavu do dlaní. Lev vycítil, že se jeho chráněnec se necítí dobře. Zvedl hlavu od žrádla a překonal těch pár kroků, co ho od chlapce dělilo. Složil mu hlavu do klína a tiše zabručel. Harry docela nevědomky začal drbat lva za ušima. Ten se dal spokojeného vrnění, které znělo velmi hlasitě, avšak vypadalo to, že si takovou pozornost užívá. Harryho zvuk, který lev vydával, uklidňoval.

„Harry, vím, že jsi z toho všeho teď zmatený a že máš jistě otázky. Rád ti na ně odpovím," promluvil Brumbál laskavě a dolil chlapci čaj.

„Děkuju, pane, ale já se teď musím nejprve se vším srovnat, a pak bych možná chtěl vědět víc." Harry zamyšleně usrkl ze svého čaje. Lev byl nadále u chlapce a nevypadalo to, že by se chtěl vzdálit. „Přesto bych ale jednu otázku měl. Kolik si myslíte, že už to tady ví lidí?" Harry odložil šálek a vrátil se k drbání lva na hlavě.

„Mohu jen hádat, chlapče, ale tuším, že už dost. Dětí z čistokrevných rodin je tu hodně." Brumbál vstal ze svého křesla a přešel k oknu.

„Takže se mohu připravit na to, že se mě někdo opět pokusí zabít?" Lev sebou trhl a zavrčel, jako by říkal: Ať si to někdo zkusí a bude mít co dělat se mnou.

„Ne, Harry, zaprvé už nejsme ve středověku a zadruhé myslím, že by to tvůj Strážce jen tak nedovolil. Naopak si předpokládám, že se ti teď budou chtít všichni zavděčit. Nikdo si nebude přát si vás dva znepřátelit, to by proti němu pak stál i celý kouzelnický svět. Ty, se teď, společně se svým lvem staneš symbolem."

Chlapec vypadal po těchto slovech ještě víc sklesle než předtím. „Dobře, pane, děkuju, myslím, že je to už všechno, co mě prozatím zajímá," Harry se zvedl z křesla, když ho zastavil Brumbálův hlas.

„Harry, měl by ses jít najíst, za chvíli je oběd a tví přátelé o tebe budou mít jistě strach. Chápu, že teď nechceš kolem sebe moc společnosti, takže navrhuji toto: jdi do své ložnice, pošlu ti tam Dobbyho a já mezitím promluvím s tvými spolužáky, souhlasíš?" Chlapcův vděčný pohled mu byl jasnou odpovědí.

„Ano, pane profesore, budu vám moc vděčný. Ale nepochybuji o tom, že dole před ředitelnou už čekají minimálně Ron s Hermionou. Já se s nimi ale zatím potkat nechci, minimálně dokud si to nesrovnám v hlavě."

„Mám dojem, Harry, že to nebude problém, tvůj lví strážce tě jistě přenese tam, kam potřebuješ."

Lev na důkaz ředitelových slov nechal, ať se ho chlapec pořádně chytí. Když si byl jistý, že je to bezpečné, oba dva zmizeli, jako by tam nikdy nebyli. Ředitel se vydal k bidýlku, na kterém spal jeho věrný přítel fénix. Chvíli ho hladil po peří. „Fawkesi, jak tohle dopadne, to netuším, ale Merlin nám pomáhej."

Doufám, že se vám kapitola líbila.  Budu ráda, když okomentujete.