Tři Úkoly

37. Fracek

Harry byl upřímně vyděšený. Nechtěl Malfoyovi ublížit. Jen mu ukázat, že není tak slabý, jak se na první pohled zdálo. Nechal se příliš strhnout svou magií – to se nestalo už dlouho. Možná by ho mělo uklidnit to, že nebyl jediný, kdo se utrhl ze řetězu. Pod rukou, co měl položenou na Severusově hřbetě, poznal, jak moc je napjatý a vynervovaný. Chtěl ho uklidnit, ale copak to bylo možné, když on sám byl na pokraji nervového zhroucení? Přesto se o to ale snažil. Soustředit se pouze na svou dlaň samovolně jezdící po lvím hřbetu. Aniž by si to uvědomoval, začal si tiše broukat.

Trvalo dlouho, než se lví oči otočily z obecenstva v místnosti na Harryho. Když se tak konečně stalo, Harry toho okamžitě využil, sehnul se ještě níž, než byl, a promluvil do lvího ucha.

„To se nám moc nepovedlo, co? Oba bychom potřebovali dovolenou." Nemusel mluvit nijak nahlas, Severus ho i tak slyšel a souhlas s jeho slovy mu dal najevo, jednoduše tím, že mu olízl mu tvář. Harry se okamžitě začal smát.

„No fuj, Severusi! Nech toho. Víš, že mě to lechtá," snažil se ho Harry zastavit v dalším olizování svého obličeje. To by to ale jeho lví přítel nesměl mít tak rád. Harry nechápal, co ho může na jeho obličeji tak fascinovat. Dál se hihňal jako malý kluk, zatímco si z něj lev dělal sladké lízátko. Ze hry je vyrušilo až decentní odkašlání. Oba v tu chvíli otočili hlavy k narušiteli. Harrymu nemohlo ujít, jak se ho lev naposledy pokusil oblíznout, než zaujmul zastrašující postoj. Kousek od nich stál Lucius Malfoy, obě své ruce měl mírně od těla, aby nedošlo k mýlce, že se snad chystá zaútočit.

Lucius nespouštěl pohled z velké černé kočky, která v něm probouzela respekt, přestože se před chvílí chovala jako neposedné kotě. Ne, teď už před ním nestálo hravé kotě, ale šelma, před kterou by se měl mít na pozoru. Nejen před černou kočkou, ale i před jeho pánem nebo jak ho má nazývat.

„Pottere?" oslovil ho opatrně. „Omlouvám se za svého syna. Netuším, co ho to popadlo, že vás takto slovně vyprovokoval. Můžu vám ale slíbit, že už to nikdy neudělá, o to se postarám."

Lucius se všechno snažil zahrát do autu. Velmi dobře věděl, jaký trest je za napadení lvího strážce a jeho pána. Bylo vcelku jedno, jestli slovní nebo fyzické. Trest byl stejný. Potter se ale zachoval úplně jinak, než očekával.

„Není to jen jeho chyba, pane Malfoyi, to já jsem se měl ovládnout. Na Dracovy narážky jsem si za ta léta v Bradavicích měl už dávno zvyknout. Nevím, proč mě to najednou tak vykolejilo. Každopádně se Dracovi i celé vaší rodině omlouvám."

Kdyby Lucius nebyl tak přísně vychován, zřejmě by teď na místě skákal radostí a úlevou, že to Potter bere takhle. Zároveň ho zase ten kluk překvapil svou morálností a spravedlivostí. Přesně jak říkával Severus.

A kde teď vůbec je?

Lucius kývl na Pottera a začal se rozhlížet po pracovně, ale svého dlouholetého přítel nikde neviděl. Když už byl s rozumem v koncích, pohledem zakotvil na své ženě, na kterou nenápadně kývl. Ta mu to vrátila nepatrným pokrčením ramen. Jeho matka ale zase věděla víc, než bylo zdrávo, protože se do něj opět obula.

„Proboha, Luciusi! Myslela jsem si, že jsi chytřejší, synu."

„Cože? Nechápu, na co zase narážíš, matko?" Lucius ji miloval, ale tyhle její řeči nesnášel.

Matka si syna ještě jednou změřila pohledem, než si teatrálně povzdychla.

„Synu, kdo tu chybí?" zeptala se ho jako malého kluka, chybělo už jen to, aby si dala ruce v bok a bylo by to dokonalé.