Tři Úkoly

31. Ples a šok za šokem

Tak je tu další kapitola a moc se omlouvám že to trvalo tak dlouho. 

Spánek přecházel jen pozvolna. Harry otevřel oči do škaredého rána. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že je ráno, a že prospal téměř celý včerejší den. Natočil hlavu k oknu. Venku hustě pršelo a podle hýbajících se korun stromů byl i pořádný vítr.

Na nočním stolku stál velký džbán s vodou a sklenicí. V tu chvíli si Harry uvědomil, jakou žízeň pociťuje, v krku měl jak na Sahaře.

Trochu namáhavě se vytáhl do sedu a šáhl po džbánu se sklenicí. Nemotorně džbán naklonil a čekal, dokud nebude sklenice tak z půli plná. Pak, co nejrychleji, odložil džbán zpět a nedočkavě naklonil sklenici k ústům. První doušek byl jak božská mana. Takhle vypil tři sklenice, než konečně zahnal žízeň.

Potom vstal z postele a utíkal do koupeny provést ranní hygienu. Hlava ho už nebolela a po sprše už vůbec ne. Vzal první věci co mu padly do rukou a utíkal dolů.

Na schodech ho vítala vůně snídaně.

V kuchyni narazil jen na Tily, co zrovna myla linku. Na stole na něj čekala snídaně. Sedl si na židli a čekal, jestli se Tily nějak projeví. Uběhly dvě minuty a v místnosti bylo ticho jako v hrobě, bylo slyšet pouze jak se hadr šoupe po lince.

Nakonec se to ticho Harry rozhodl prolomit. „Dobré ráno, Tily."

Skřítka se při zvuku jeho hlasu zastavila v činnosti. „Dobré i vám, pane," odpověděla trochu váhavě a dál dělala svojí práci.

Harry si jen povzdechl a vstal ze židle a přešel k Tily.

„Co se děje?" zeptal se potichu a uchopil Tily za ramínka a obrátil k sobě. Skřítka pod jeho pohledem uhýbala, dívala se kamkoliv, jenom ne na Harryho. Když už jí chtěl Harry znovu připomenout, že čeká na vysvětlení, konečně se rozpovídala.

„Víte pane, vy se na mě budete zlobit, hodně zlobit a já se bojím, že mě ve svém životě nebudete už nikdy chtít vidět." Při posledním slově se jí zlomil hlas a rozplakala se.

Harry vyvedený z míry si jí přitáhl k sobě a pevně objal. To vyvolalo ještě víc pláče. Musel čekat až se trochu uklidní, teprve potom jí od sebe trochu odtáhl.

„Co se stalo? Někoho si zabila? Protože jestli jo, odklidíme tělo a nikdo se to nedozví." Žertoval Harry a byl rád, že viděl konečně na Tilyně tváři malý úsměv.

„Pojď, posadíme se na to a ty mi hezky řekneš, co tě trápí." Nečekal na odpověď čapnul jí kolem pasu a přenesl ze stoličky na židli. Sedl si hned naproti na druhou židli. Tily složila ruce do klína a pomalu se začala rozpovídat na Harryho se přitom ani nepodívala.

„Vzpomínáte když jste měl ten lehký otřes mozku a já vás přemístila sem?"

Harry jen kývl i když ho Tily neviděla.

„Já se pak přemístila zpátky za Snapem. Neuvědomila jsem si, že vám to přemístění ublíží za to se vám omlouvám."

Harry jen poslouchal ze zatajeným dechem.

Tily se zhluboka nadechla snad aby měla dostatek kyslíku na tu nejdůležitější část příběhu. „Když jsem se tam znovu objevila, tentokrát bez vás, chtěl hned jít za vámi a vynadal mi, že jsem nezodpovědná skřítka, že máte otřes mozku. Strčil do mě a chtěl kolem mě projít - zřejmě za vámi, aby vás zkontroloval. Mě to vytočilo do běla a napadla jsem ho. Ale on se ráně vyhnul, byl totiž strašně rychlý, a začali jsme kolem sebe metat kouzla, já ta svá a on kouzla lvího strážce. Věděl, že jako kouzelník proti mně nemá šanci. Přiznávám se, že jsem ho podcenila. Byl to vyrovnaný boj a nikdo z něj nevyšel jako vítěz. Pak ale řekl něco co mě zarazilo, neřeknu vám co to je jenom na něm. Ale rozhodně to zastavilo ten boj. Oba jsme byli trochu pomuchlaní, ale pomohla jsem mu jeho byt dát zpátky do pořádku a dohodli jsme se na tichém příměří. Čekala jsem, že poběží za vámi žalovat, ale ne, řekl že není nutné vám to říkat že máte i tak svých starostí dost."