MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 2

Jediné, co ji udržovalo při životě, bylo vědomí, že je pátek a že už jí zbývá jen poslední hodina do chvíle, než se sebere a vypadne někam hodně daleko. No, daleko... pravděpodobně si zvládne zajít jen pro kafe do své oblíbené kavárny a pak bude pokračovat domů.

Na matice se proto snažila dělat, že je neviditelná a překvapivě se jí to dařilo. Ani jednou jí učitel nevyvolal k tabuli a taky ani nekomentoval to, že téměř spí s hlavou položenou na lavici. 

Už nedokázala udržet pozornost a soustředit se na něco, čemu nerozumí. Bojovala pak akorát s bolestí hlavy a se špatnými pocity ze sebe samé.

Prostě jí nebylo dobře.

Se zvoněním si automaticky začala balit všechny věci, a když už byla skoro u dveří, v podstatě pár kroků od svobody a víkendu, byla zastavena hlasem jejího matikáře.

"Seohyeon."

S povzdechem a utrápeným výrazem se k němu otočila.

"Mohla bys prosím na chvíli?"

"Co jiného mi zbývá," zamumlala si sama pro sebe a rozešla se k učitelskému stolu. 

"Potřebujete něco?" zeptala se.

"Ano. Do konce školního roku zbývá měsíc a jak jsme se bavili včera, tvé výsledky rozhodně nejsou dobré stejně tak jako přístup, který ke všemu tady máš."

Chtěla začít okamžitě bránit, ale nedostala žádnou šanci. 

"Proto jsem sehnal někoho, kdo ti pomůže."

"Jako doučování?" zeptala se nevěřícně. 

"Přesně tak."

"Ne," řekla však okamžitě. "Nechci, aby mě někdo doučoval."

"Na tom ale vůbec nesejde, protože jiná cesta nevede. A já jsem si jistý, že ve skutečnosti propadnout ve tvém zájmu taky není."

"Tohle děláte pořád?"

"Co přesně máš na mysli, Seohyeon?"

"To, že se snažíte za každou cenu pomáhat."

"Je to tak, jak to říkáš," přisvědčil. "Snažím se."

"Děkuju, ale já o to nestojím," odmítla podruhé. "Zvládnu to nějak sama."

Nevěřila svým vlastním slovům, ale na tom v tu chvíli nezáleželo. Prostě se za každou cenu chtěla vykroutit z doučování a jistého ponížení. Ví, jací lidé na škole jsou. Za tu dobu, co tu je, už to poznala moc dobře. Proto raději zatne zuby a nějak to na čtyřku dá i bez pomoci. 

Rozešla se proto bez dalších slov zpět ke dveřím. Měla zase to nutkání utéct, a to co nejrychleji. Jenže nečekala, že bude zastavena tak krutým a bolestivým způsobem. 

Bolestivě zaskučela a oběma dlaněmi se chytla za hlavu, do níž schytala vskutku pořádnou ránu rámem dveří. Následkem toho trochu zavrávorala a cítila, jak ji na malou chvíli pohlcuje malátnost.

"Kruci," zamumlala a potlačila slzy deroucí se jí do očí. 

"Seohyeon, jsi v pořádku?"

Jasným gestem ruky naznačila, aby se k ní nikdo nepřibližoval. 

Vzpamatuj se vzpamatuj se, opakovala si v duchu, no bylo to k ničemu.

Pomalu otevřela oči a její pohled padl na viníka, který ji však sledoval zcela nezaujatým pohledem.

"Tohle není dobré. Bude nejlepší, když si zajdeš na ošetřovnu," ozval se pan Kim, no Seohyeon nesouhlasně pokroutila hlavou. 

"Jsem v pohodě." Moc velká pravda to sice nebyla, ale dokud stojí na nohou...

Dokud stála na nohou.

***

Probrala se až na školní ošetřovně. S nepříjemnou bolestí hlavy. Opatrně se poraněného místa dotkla, načež hned vzápětí sykla od jen stále se stupňujícího pocitu nesnesitelnosti.

"Nemyslím si, že je dobrý nápad, abys tohle dělala."

Trhla sebou při zvuku cizího hlasu, který kupodivu a bohužel promlouval k ní.

"Ty?" zamumlala, ani zdaleka se nesnažíc skrývat vztek, jakmile spatřila osobu s mentolovými vlasy. Protože i když schytala pěkně velkou ránu do hlavy, díky níž omdlela, moc dobře si pamatovala, kdo toho byl viníkem a kdo se taky tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo.

"Já?"

Měl co dělat, aby se nerozesmál nad naštvaným výrazem, jímž ho pozorovala. Vypadala vskutku komicky. Obzvlášť s tou boulí na čele. Ta mu k udržení jeho emocí příliš nepomáhala.

"Co na mě tak zíráš?" zeptal se však místo toho nepříjemně. "Buď ráda, že jsem byl natolik ochotný a nenechal tě tam ležet na zemi."

"To doufám nemyslíš vážně?"

"Já vím." Pokrčil s úsměvem rameny. "Nemáš zač."

"Tak za prvý, je to hlavně tvoje vina, že jsem na té zemi skončila a za druhý-."

"Radši si lehni, než si znova ublížíš," řekl ve chvíli, kdy přestala mluvit a pevně k sobě, zřejmě kvůli bolesti, semkla oční víčka.

"Díky za radu, ale neměj o mě tolik  přehnanou péči. Byla bych spíš radši, kdybys odsud odešel."

"Věř, že kdybych nemusel, tak tady nejsem."

"A co ti brání v odchodu?"

Seohyeon si frustrovaně povzdechla. Bez jakýchkoli slov a další pozornosti věnované té obarvené osobě se začala pomalu zvedat s úmyslem najít zdravotní sestru, vzít si své věci a zmizet.

"Kampak?"

"Nestarej se," odbyla jej. Už se s ním nechtěla bavit a ani s ním nadále setrvat další minutu v jedné místnosti. Kdyby se alespoň omluvil... ale ne. Proč by to přece dělal, že? On přece za nic nemůže.

Z batohu vylovila mobil, chtěla zavolat tátovi, jestli by ji nemohl vyzvednout, protože na cestu domů sama se příliš necítila a jeho auto byla ta nejlepší volba a možnost, kterou měla. K její smůle však pokaždé spadla do hlasovky a její snaha o to se mu dovolat, byla neúspěšná. Navíc, zdravotnice ji odmítala pustit samotnou, říkala, že chce mít čisté svědomí, a pokud by ji nechala odejít bez doprovodu, pochopitelně by jej neměla.

"Já ale budu v pořádku, přísahám. Vždyť už mi ani nic není," snažila se ji přesvědčit, ale zcela marně. Byla nekompromisní.

"Půjdu s ní já," ozval se však viník celé této situace, tentokrát z pozice zachránce, smůla byla v tom, že se v ní tak viděl pouze on sám.

"No výborně! Yoongi půjde s tebou."

"Fakt skvělý," zamumlala.

"Zmlkni a spolupracuj," zašeptal jejím směrem tak, že to skutečně mohla slyšet pouze ona. Věnovala mu jen naštvaný pohled.

"Tak tedy, tady máš nějaké papíry ohledně tvého úrazu. Nejlepší by ale asi bylo, kdybys zašla raději do nemocnice. Nemáme tady tak dobré vybavení, abych s jistotou mohla tvrdit, že jsi v pořádku."

"Seohyeon to určitě nepodcení," odpověděl za ní Yoongi. "Mám pravdu, viď?"

"Samozřejmě."

Seohyeon se příčilo s ním odcházet, ale co jiného mohla dělat?

"Neboj se," řekl však za školní branou. "Půjdu si po svých a ty taky. Jinak... děkovat, že jsem tě odtamtud dostal, mi nemusíš."

"To teda nebudu, neměj strach" zamumlala.

Zdálo se ale, že Yoongiho jeho nepříjemná stránka nijak nevyvádí z míry. Za to Seohyeon se jen stěží ovládala.

"No i tak, hádám, že se brzo uvidíme," usmál se. "Tak se měj a bacha na hlavu."