MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 4

Yoongi už poněkud netrpělivě čekal venku před ordinací. Nechápal, co může trvat tak dlouho, na druhou stranu si nechtěl nahlas stěžovat či něco kritizovat, když není doktorem a zákonitě tomu ani nerozumí. Navíc ji sem dovedl on. Byl to jeho nápad, takže musí počkat, protože si nedovede představit, co by ho čekalo, kdyby odešel, obzvlášť vzhledem k tomu, jak Seohyeon po cestě do nemocnice protestovala, a kdyby jí nebylo špatně, možná by nezůstala jen u slov.

"Tak co?" zeptal se, jen co se otevřely dveře a v nich stála Seohyeon společně se Seokjinem.

"Ještě musíme počkat na výsledky, budu je mít za chvíli, ale myslím si, že to nebude nic vážného."

Seohyeon se pak posadila na volné místo vedle Yoongiho, načež na něj upřela svůj pohled.

"Proč to vůbec děláš?" zamumlala. Nechápala ho. V jednu chvíli se tvářil, jakože ho nic nezajímá a potom zničehonic otočil o sto osmdesát stupňů.

"Protože ses tam málem složila stejně jako předtím."

"Máš snad výčitky?"

"Prosím tě." Protočil očima. "Jak jsem asi mohl vědět, že za těma dveřma někdo bude?"

"No vědět jsi to nemohl, ale každý normální člověk taky dveře normálně otvírá. A ne způsobem, co by je vylomil z pantů."

"V tom případě asi nejsem normální člověk," zkonstatoval Yoongi, avšak žádné z jejích slov si nebral osobně. Chvíli pak bylo ticho a Yoongimu to rozhodně nevadilo, no pár klidných minut bez jejího hlasu, mu bylo vskutku málo.

"On je tvůj kamarád?"

Bylo mu jasné, že mluví o Seokjinovi.

"Proč se ptáš?"

"Jen tak." Pokrčila rameny. Protože ona to ticho nemohla snést. Bála se, že by mohla usnout. A to by nejspíš vzhledem k jejímu momentálnímu problému nebylo dobré.

"Jo, je to můj kamarád."

"To nechápu."

"Cože?"

"Jak se vy dva můžete přátelit. Jste úplně jiný."

"Neznáš ani jednoho z nás."

"Ale věř, že první dojem je důležitý."

"První dojem mě nezajímá, každý se plete, každý se vždycky nějak přetvařuje. Stejně jako nějaký podělaný halo efekt, co to sakra má být?"

"Tak to jsi šťastný člověk," zamumlala.

"Co tím chceš říct?"

"Že musí být fajn to neřešit. Možná, že by byl svět o něco hezčí."

"Jenom tohle by nestačilo," namítl Yoongi. "Svět hezký jen tak zničehonic nebude."

Pak už nic neřekla a na pár minut zase bylo ticho. Dokud se mezi dveřmi své ordinace neobjevil Seokjin s tím, že už mu přišly výsledky.

"Říkala jsi, že tě praštily dveře."

Seohyeon přikývla.

"Asi to musela být pořádná rána."

"Omdlela jsem."

"Bouli máš teda moc pěknou, no naštěstí to není nic zlého. Ani jeden ze snímků nic neukázal. Každopádně bys měla odpočívat a nepřepínat se. Zbytečně se nenamáhej, jinak budeš mít bolesti. Pro jistotu ti ještě předepíšu léky."

Vzala si pak od něj předpis a poděkovala. U dveří ji však ještě zastavil.

"Řekneš Yoongimu, aby sem na chvíli zašel, prosím?"

"Jasně," souhlasila a jen co se ocitla na chodbě, poslala Yoongiho dovnitř ordinace.

"Nekoukej se tak," řekl mu Seokjin, když spatřil jeho otrávený výraz. "Potřebuju se tě jen na něco zeptat."

"O co jde?" zeptal se Yoongi a posadil se.

"O ni."

"O ni?" zopakoval Yoongi. "Proč jako?"

"Jen by mě zajímalo, kdo to je. Čistě kvůli tomu, že jsi můj kamarád, chápeš? Zajímám se."

"Jo?" Povytáhl Yoongi obočí. "To je od tebe vážně milý, ale nějak nerozumím tomu, jak s tím souvisí zrovna ona."

Necvakalo mu, z jakého důvodu chce Seokjin probírat Seohyeon v souvislosti s ním. Jo, vzal ji sem, ale to přece o ničem nevypovídalo. Jen o jeho dobrém úmyslu.

"Znáš ji dobře?"

"Ani ne," odpověděl Yoongi. "Spíš vůbec."

"Vodíš sem za mnou osobně jen své přátelé," namítl Seokjin. On je taková první pomocná ruka při jakémkoli problému, který může vyřešit právě doktor. Naneštěstí mu Yoongi přidělává docela dost práce.

"Před chvílí se málem složila, tak sem ji vzal sem. O nic nejde, jasný? Jenom ji doučuju matiku a věř, že ne z vlastní iniciativy, to je celé."

"V tom případě je všechno v pořádku."

Yoongi však pokroutil hlavou. "Pořád nechápu, proč jsi- ne!" vyhrkl. "Ne to sis nemyslel, že ne?" ptal se pochybně, když mu došlo, co měl Seokjin nejspíš na mysli. "Panebože, ne!"

"Tak promiň?" Pokrčil Seokjin rameny. "Jen jsem se zeptal, protože vzhledem k tomu, jak se chováš a jaký jsi, pochybuju, že by bylo možné, že by sis našel přítelkyni."

"Ptal jsem se tě na názor?" zeptal se Yoongi. "Myslím, že ne, tak proč mi ho říkáš?"

"Víš co?" Povzdechl si Seokjin. "Běž a postarej se aspoň o to, aby v pořádku došla domů. A taky se stavte v lékárně."

"Jasně," zamumlal Yoongi s protočením očí, přičemž se s díky dal na odchod z ordinace, kde na něj venku čekala Seohyeon.

"Jdeme," řekl jen a Seohyeon se k němu bez protestu připojila.

"Stalo se něco?" zeptala se však. "Vypadáš víc naštvaně, než normálně."

"A to by ti mohlo napovědět, aby jsi se mě na nic neptala."

"Myslela jsem to dobře. Proč jsi pořád tak... protivný?"

"Nemám jediný důvod proč ti něco vysvětlovat, nebo se s tebou vůbec bavit. Bude nejlepší, když si teď každý půjdeme po svém."

Jo, Seokjin mu sice řekl, aby na ni dohlédl, no podle všeho byla v pořádku a trávit s ní zbytečně další čas opravdu nechtěl.

"Fajn." Nic víc, nic míň. Žádná slova rozloučení, prostě jen fajn.

"Možná jsem to přehnal," zamumlal si Yoongi sám pro sebe, když sledoval její mizející postavu, no bylo pozdě na to brát cokoli zpět, a tak se i on vydal vlastní cestou.