MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 17

"Seohyeon noona!"

Zpanikařila a akorát zbaběle přidala do kroku. Nechtěla mluvit s Jungkookem, nechtěla mluvit vůbec s nikým. Doufala proto, že se mezi tím množstvím studentů, kteří odcházeli ze školy stejně jako ona, ztratí.

"Seohyeon, počkej na mě!"

Neměla šanci, za chvilku ji doběhl.

"Kam tak chvátáš?"

"Domů," odpověděla, aniž by se na něj podívala, aniž by se zastavila.

"Seohyeon?" Vzápětí byl přímo před ní, jenže mu nezbývalo nic jiného než couvat.

"Stalo se něco?" zeptal se podezřívavě.

"Ne, jen... musím domů. Co nejrychleji. Já... to je jedno, prostě spěchám."

"Stůj," řekla však, přičemž jí položil obě ruce na ramena, čímž ji zastavil v jakémkoli dalším pohybu.

"Koukám, že už nemáš tak velký problém s tím být v mé společnosti," okomentovala jeho konání. Myslela si, že ho to pošle do úzkých a nechá ji být, ale nestalo se tak. Místo toho udělal něco, co od něj naprosto nečekala.

"Panebože." Vydechl, jakmile spatřil její tvář. "C-co se ti stalo?"

"To tě nemusí zajímat," odbyla jej, načež se pokusila si znovu nandat kapuci, kterou jí Jungkook sundal a díky které se po celý den úspěšně skrývala před všemi zkoumavými pohledy spolužáků, ale marně.

"Musí. Vždyť-." Kroutil hlavou. "Kdo ti to udělal?"

"Ne, že bych ti to plánovala říct, ale mohli bychom jít aspoň někam jinam? Nechci tady nic řešit, když je tu tolik lidí."

***

"Horká čokoláda?"

"Mám ji rád," zamumlal Jungkook.

"I když je venku víc jak dvacet stupňů?"

"Říká ta, co má na sobě celý den mikinu, jako kdyby těch dvacet stupňů nebylo."

"Vážně jsi jeden a ten samý člověk, co mě tenkrát sotva pozdravil? A co se červenal, když jsem za ním ve škole přišla? Zajímavé."

"Bylo nutný to říct?"

"Jo. Začal sis ke mně docela dovolovat."

"Jsi jen o dva roky starší."

"Ale jsem!"

Jungkook si povzdechl, ale ve tváři měl malý úsměv.

"Každopádně, chtěl jsem s tebou mluvit úplně o něčem jiném, ale... Seohyeon, vůbec to nevypadá dobře. Co se stalo? Ještě včera jsi byla v pohodě."

"Pořád jsem v pohodě. Byla to jen malá nehoda. Vůbec si s tím nemusíš dělat starosti."

"Nevěřím ti."

"S tím nic nezmůžu."

"Ubližuje ti někdo?"

"Jestli nepřestaneš s těmi otázkami, zvednu se a odejdu. Prosím. Nechci o tom mluvit. A taky nechci, abys o tom někomu řekl. Hlavně ne Yoongimu. Už tak se snaží vidět problémy všude možně, tohle by nijak nepomohlo."

"Myslí to dobře."

"Vím, že ano. Ale nic to nemění. Takže, proč jsi se mnou chtěl mluvit?"

Jungkook rozhodně nevypadal, že by chtěl od onoho tématu upustit, ale nezbývalo mu nic jiného. Na jednu stranu chápal, proč s ním Seohyeon nechce mluvit, ostatně není divu, zase tak dobře se neznají, ale měl o ni jednoduše starost. Ta vybarvená podlitina pod okem rozhodně nevypadala dobře a Jungkookovi bylo jasné, že to nebyla malá nehoda. Netušil, co má Seohyeon v úmyslu dál dělat, ale mohla by vědět, že takováhle modřina jen tak nezmizí a pravděpodobnost, že se do té doby s Yoongim neuvidí, byla minimální a nemělo cenu si cokoli nalhávat, Yoongimu nebude lhostejné, že se jí takhle vybarvil obličej.

Proto se rozhodl to dále neřešit, od toho tu budou jiní, více neodbytní než on, a raději jí sdělil plány o malé oslavě konce školního roku a toho, jestli chce jít s nimi.

"Proč mi to říkáš zrovna ty?"

"Protože Yoongi je neschopnej. Navíc, jak ho znám, sám na to zapomene. Takže půjdeš?"

"Ráda bych, ale ještě nevím. Buďto přijdu nebo ne, ale budu se snažit dát vědět předem."

"Dobře. A klidně vezmi někoho s sebou, když budeš chtít."

Na to mu Seohyeon nic neřekla a Jungkook vzápětí pochopil.

"Je až děsivý, jak jste s Yoongim podobní."

"Nemyslím si. Já jsem totiž mnohem milejší, než on."

"No... je pravda, že s tebou nemám pocit, že mě chceš zabít."

"Beru to jako kompliment. Kookie."

"Nech toho," zamumlal, ale škoda už byla napáchána a jeho tváře se nabraly červené barvy.

"Jsi to zase ty." Pokývala Seohyeon hlavou. "Ale teď když mě omluvíš, vážně musím jít," řekla a znovu si na hlava na nadala kapuci.

"Doufám... že si uvědomuješ, že kdybys potřebovala pomoct, můžeš přijít. Kdykoli."

"Budu na to myslet," ujistila jej, každopádně v tomto případě jí jen těžko někdo podá pomocnou ruku. "Jak jsem řekla, ozvu se. A nikomu ani slovo, prosím tě o to."  

"Fajn, ale nelíbí se mi to," neodpustil si, každopádně to Seohyeon stačilo k tomu, aby mohla s relativním klidem odejít.

Nechtělo se jí vracet domů, rozhodně ne po včerejšku, ale nezbývalo nic jiného, jelikož kdyby tak neudělala, byly by z toho jen další problémy. Její vztah s Hyunri už od samého začátku nebyl dobrý a ani jedna z nich nedávala naděje tomu, že by se v budoucnu mohl zlepšit. Prozatím se jejich neshody týkaly pouze slovních projevů, které kolikrát opravdu nebyly hezké a řekly si vždy spoustu špatných věcí, a i když tomu kolikrát nasvědčovalo, Seohyeon nikdy nečekala, že by se skutečně mohly dostat k nějakému fyzickému projevu jejich vzájemné nenávisti. Několikadenní nepřítomnost jejího otce k tomu ale akorát napomohla a Hyunri využila příležitosti, která se jí naskytla, nečekající však, že to na Seohyeon zanechá takovouto památku. Hádaly se velmi dlouho dobu, až nakonec jedna z nich ztratila trpělivost. Co se vlastně stalo? Seohyeon neměla sílu se ani v myšlenkách vracet k tomu, co všechno jí Hyunri pověděla, čím vším ji nazvala a z čeho všeho ji osočila. Byla unavená z těch věčných hádek a jenom si ve výsledku přála, aby obě předstíraly, že jedna o druhé neví.

Jenže...

"S kým jsi se zase tahala?"

Seohyeon si tiše povzdechla a bez toho, aniž by se na ni podívala, rychlým krokem mířila do svého pokoje.

"Mluvím s tebou!"

"Vážně tohle máme zapotřebí?" Otočila se Seohyeon a to s naprosto rezignovaným výrazem.

"Drahoušku," usmála se Hyunri. "Samozřejmě, že to nemáme zapotřebí. Proto se postarám, abys odsud co nejrychleji zmizela."

"Jsi naivní, pokud si myslíš, že mě táta vymění zrovna za tebe. Ale posluž si. Za zkoušku nikdy nic nedáš."